War Of Brothers (CZ)

WOB - 36. Díl > Sprcha, jídlo, spánek.

O dva dny později:

Seděla jsem na lavičce u školy, projížděla poznámky, co Marcel našel ve školní knihovně. Do teď nechápu, proč škola má tolik materiálu ohledně duchů, ale to byl náš nejmenší problém.

Od plesu uběhly dva dny, které byly dost náročné. Louis se upnul na jedinou myšlenku a to dostat ode mě, co nejdál Toma (Zayna) a žít poklidně. Jako bychom žili v pohádce, kde můžeme žít až do smrti s hromadou děti kolem sebe. Samozřejmě, že jsme v pohádce nežili, tudíž, se nedalo mluvit ani o šťastném konci ani o dětech.

Cukla jsem sebou, když mi někdo zezadu zakryl dlaněmi oči. „Okey, takže můj bratr to nebude, a jediný kdo mi může zakrýt oči bez toho, aby dostal, tak je Marcel.“ Usmála jsem se a otočila, k mému překvapení to nebyl Marcel. „Nialle,“ vyhrkla jsem překvapeně. Blonďáček se jen pousmál a sedl vedle.

„Můžeme si promluvit, Katie?“ přikývla jsem. Z nějakého důvodu mi zněl jeho hlas dost naléhavě. Je sice pravda, že jsme spolu vycházeli mnohem mnohem lépe, než kdykoliv předtím, ale pořád jsem se necítila v jeho přítomnosti dobře, pokud nebyl poblíž Louis. Instinktivně jsem se po něm poohlédla. Niall jakoby mi četl myšlenky, okamžitě odpověděl. „Není tady, jen ty a já.“ Pousmál se.
„O čem se chceš bavit?“ zeptala jsem se.
Zhluboka se nadechl a začal. „Ty a Louis. Nepochop mě špatně jsme rád, že jste oba šťastní a všechno.“ Přimhouřila jsem oči.
„Ale?“ skočila jsem mu nevědomě do řeči, když se na mě podíval, jen jsem obraně zvedla ruce. „Pokračuj.“
Niall se zhluboka nadechl. „Ale to, jak je posedlý Tomem, teda Zaynem, děsí mě to. Chová se divně, celé dny se snaží najít způsob, jak se ho zbavit, nespí, nejí.“

„Počkej,“ zastavila jsem ho, i když jsem věděla, že jsem mu znovu skočila do řeči. „Louis přece spí i jí.“ Niall na mě vrhl takový pohled, až mě z něj zamrazilo.

****

O pár hodin později jsem už stála u dveří Tomlinsonových a zvonila. Otevřela mi jeho máma.
„KAtie, jdeš za Marcelem?“ usmála se vlídně, nedokázala jsem jí ten úsměv neopětovat.
„Vlastně za Louisem, je doma, paní Tomlinsonová?“
Jen přikývla a pustila mě dovnitř.  

Když jsem už téměř stála u schodů, ještě mě zastavil její hlas. „Ale má blbou náladu.“ Přikývla jsem, poděkovala a vydala se za ním.

Ani jsem se neobtěžovala s klepáním a vešla dovnitř. V momentě jsem ztuhla ve dveřích.
Louis klečel na podlaze, uprostřed papírů, knih. Na posteli měl rozevřený laptop na stránkách o vymýtání ďábla.
„Co to je?“ zeptala jsem se zmateně, i když jsem odpověď znala. Louis se odvrátil od papírů a střetl se s mým pohledem.

Nevím, co mě vyděsilo víc – zda ty papíry, a nebo jeho kruhy pod očima. Vypadal jakoby celé dva dny nespal.

„Co tady děláš?“
Povytáhla jsem obočí. „Co tady dělám já? To ty jsi ten, co nechodí do školy, jak jsem se dozvěděla, a nespí. Ne, nevymlouvej se, ty kruhy pod očima mluví za vše, Loui. O co se tu sakra pokoušíš? Zabít se?!“ vyštěkla jsem po něm hlasitěji, než jsem plánovala.
Louis vstal s přimhouřenýma očima. „Snažím se tě zachránit, nás všechny.“
„Nevzbudila jsem se jen proto, aby ses na mé místo dostal ty. Přestaneš s tímhle vším,“ ukázala jsem na hromadu papírů, aniž bych z něj spustila oči. „Okamžitě, Lou.“
„Už to skoro mám, Kat, jsem blízko, cítím to.“ Zamrkal na mě s těma jeho očima, které bývaly plné života, teď byly unaveny.

Zakroutila jsem hlavou. „Teď uděláš, co řeknu a bez odmlouvání!“ zvedla jsem prst, abych ho umlčela, v momentě, kdy už otvíral pusu na protest. „Okamžitě si dáš horkou sprchu, já ti přinesu něco k jídlu a pak si lehneš a budeš spát, já nevím, tak 20 hodin?“ usmála jsem se, i když to spíš muselo vypadat jako úšklebek. Když se ani po pár minutách ticha, k ničemu neměl, zvýšila jsem hlas. Znovu. „Hned, Loui!“