War Of Brothers (CZ)

WOB - 40.Díl > Ráno na dvě věci.

Probudila jsem se ještě, když ani nevyšlo slunce. Nesnáším tohle ranní vstávání a hlavně, když jsem vzhůru ještě dřív, než bych musela. Jenže dnes mě něco nutilo vstát dřív.

Podívala jsem se na stále spícího bratra na gauči. Usnuli jsme tam hned poté, co se mu podařilo mě ukolébat ke spánku, poté, co jsem se prakticky ze sypala, a kdo by se mi taky divil.

Opatrně jsem vstala, abych jej náhodou nevzbudila, natáhla se pro deku, opřenou přes křeslo a přikryla jej. Ať už byl vlastní nebo nevlastní, byl to můj bratr. Rozešla jsem se směrem ke koupelně a cestou nezapomněla si připomenout, že jsem stále unavená – zívla jsem snad milionkrát, než jsem tam došla.

Stoupla jsem si před zrcadlo s umyvadlem, sundala si gumičku, co nosím stále na zápěstí pro případy, jako byl tenhle a udělala si culík dřív, než jsem pustila chladnou vodu a opláchla si s ní obličej, abych se alespoň malinko probrala. Pomohlo to. Když už jsem měla i vyčištěné zuby, cítila jsem se jako člověk, ještě to chtělo vyměnit si oblečení. V tom, co jsem měla na sobě jsem byla už snad dva dny, zda-li ne i víc.

Přešla jsem z koupelny do svého pokoje a otevřela skříň dokořán, kde na mě okamžitě vykoukly tuny a tuny oblečení. Musela jsem se usmát, ani Mina nemá takový šatník, jako mám já. Sundala jsem si tričko, ve kterém jsem spala a vyměnila ho za puntíkové bílé tričko, stejně tak i kalhoty za legínové ¾. Sundala jsem si gumičku, kterou jsem opět vrátila na zápěstí, odkud jsem ji vzala a zavřela skříň.

Jakmile jsem se otočila zády ke skříni, zarazila jsem se a přála splynout s ní. Zamrkala jsem, zda se mi to jen nezdá, jenže když ani potom můj přelud nezmizel, nebyl to sen.

„Přece by ses mě nebála. Jsme skoro rodina, Kat.“ pronesl Zayn tím svým kdysi krásně znějícím hlasem, teď mi z něj bylo tak na blití. Na okamžik sem myslela, že se pousmál, ale to ho dělalo ještě víc děsivějším. „No tak, nechci ti ublížit, ne teď alespoň.“

„Co chceš?“ pronesla jsem tiše, když jsem konečně dokázala se odprostit od strachu a říci něco.

Zayn upřel svůj pohled na mě, až jsem si myslela, že mi vidí nejméně do duše. „ Vlastně jsem tě přišel varovat. Dostala jsi mou zprávu? Ovšem, že dostala.“ Odpověděl si sám, jakoby to byla hra. I když pro něj to byla.

Znovu jsem polkla. „Copak to šlo přehlídnout? Dostali jsme ji všichni.“ Jen se uchechtl.

„Ach ano, no zpátky k věci.“ usmál se a popošel blíž, čímž mě donutil o krok ustoupit. Jen se pobaveně na mě podíval, ale už se dál nehnul. Zřejmě mu došlo, že bych couvla znovu, pokud bych ovšem dřív nenarazila do skříně za mými zády.

„Dám vám šanci, respektive tobě dám šanci.“ Významně na mě upřel pohled a odmlčel se dramaticky. „Přidej se ke mně, opusť všechno tohle to,“ přičemž rozhodil rukama, aby mi to lépe došlo. „a nechám tvé přátelé žít. Až dokud nezemřeli, znáš to ..“zasmál se tiše, ale mě to dralo uši i tak. Ten jeho smích byl jako tisíce nožů, které do vás někdo zabodává a nechce přestat ba naopak, vyžívá se v tom, stejně jako teď on.

Znovu jsem si musela pustit to, co právě vypustil z pusy, abych tomu dobře porozuměla.

„Chceš, abych opustila všechno, co mám ráda a výměnou za to je necháš žít?“ Na okamžik se zamyslel, aby po minutě jen přikývl. „Ty ses zbláznil. Nemůžu tu nechat Kola a ..“

„A Louise?“ usmál se, až se mi znovu zvedl žaludek. Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že si je až 100% jistý, že udělám přesně to, o co žádá. „Ale prosím tě, Kola bych chápal, ale Louise? Je to jen namakaný bohatý spratek, co si neváží ničeho, co má. Podívej se, jak se staral o svého mladšího brášku. Denně ho šikanoval a proč? Jen proto, že byl jiný, než on sám – to je pravý tyran, ne já, Katie.“