Dědička Severu

4. kapitola

„Okamžitě mě polož!" ozvala se po dvou hodinách Tina. Vyhověl jsem jí s obrovským potěšením ( i střízlík jako ona se pronesl ), ale věděl jsem, že se nemá šanci udržet na nohou. A měl jsem pravdu, padla jako zmrzlý havran. S prskáním se začala hrabat v hlubokého sněhu a něco si u toho brblala. Zacukaly mi koutky. Podal jsem jí ruku, aby mohla vstát. Probodla mě pohledem. „Kam tedy zamíříme?" zeptal jsem se. „Kam si mířil do teď?" zajímala se. Pokrčil jsem rameny. „Prostě jsem šel za nosem." „Aha, takže teď půjdeme do hor, aby mě Frey nemohla najít." „Ale v horách Frey nezabráníš tyranizovat obyčejné lidi." „No a?" Zděšeně jsem pustil její ruku a ona se znova svalila na zem. ,,Ti lidi ale věří, že je zachráníš i moje matka věřila a jen kvůli tomu je mrtvá," vykřikl jsem. ,,Tak to byla naivní bába," odsekla Tina. Neudržel jsem se. Prostě jsem jí dal pěstí. ,,Už nikdy neurážej moji matku." Tina na mě valila tmavé oči. Zřejmě jí nikdy nikdo nevrazil. Dotkla se pravé tváře, místa, kam jsem ji uhodil.

„Sám jsi viděl, že nemám sílu," řekla smířlivě. „Lidi tě budou následovat." Zavrtěla hlavou. „Proti Ledovým by neměli šanci." „Možná bychom se mohli zkusit dostat na Jih. Slyšel jsem, že kousek za hranicemi je město Holengil. Říkají mu Město Čarodějů. Mohli by ti vrátit paměť a určitě bys je přesvědčila, aby nám pomohli." Tina si promnula spánky. ,,Holengil ... To už jsem někdy slyšela ..." Napjatě jsem čekal. „Ne, nevzpomenu si. No, ale zní to jako jediný plán, který máme. A máš pravdu. Měla bych se přestat schovávat a pomoci svému lidu."

Zamířili jsme na jih. Orientovali jsme se podle lišejníků. Tina už šla po svých. ,,Nevíš, jak daleko je hranice?" zeptala se. ,,Asi tři dny koňmo," odpověděl jsem. Tina zabručela. ,,To je dost daleko." ,,Co naděláš," odbyl jsem ji. ,,Jsi ochotný mě zase chvilku nést?" ,,Proč ne." ,,Fajn, stejně není ani pro jednoho z nás bezpečné cestovat prozatímně Freyiným královstvím," prohlásila a vzala mě za ruce. Potom byla už jen bílá.

Měl jsem pocit, že to trvalo celou věčnost než jsme spolu opět stáli na nohou. Tině tentokrát stačilo, že se o mě opřela. ,,Co to bylo?" zajímal jsem se. ,,Převtělili jsme se do sněhu v tomto místě. Doufám, že jsem to dobře odhadla." Rozhlédl jsem se kolem. Opklopoval nás les, ale přímo před námi stála skála a v ní byl zřetelně vidět průsmyk. Mapa Jižanského rytíře zachycovala jen jediný průsmyk a to byl Jižní Průsmyk, za kterým byl jižní okraj
Severu. ,,Odhadla jsi to znamenitě," pochválil jsem ji a ona mi vysekla pukrle. ,,Jsem docela šikovná, že?"