Dědička Severu

10. kapitola

Feng i hostinská zapomněli na svůj spor a vyběhli ven, div se nesrazili ve dveřích. I já jsem vyšel. Ulicí vlekli děvče stěží starší než já. Hostinská vedle mě zděšeně zalapala po dechu. Feng si ji k sobě chtěl přivinout, ale ona odstoupila. Nechápal jsem. Byl přece čaroděj, tak proč dívce nepomohl? Zeptal jsem se ho. „Vidíš ta pouta, která má na rukou? To je dračí kůže, kdo ji má na sobě, k tomu se nedostane žádná magie. Copak myslíš, že by si ta čarodějka nepomohla, kdyby mohla?" Něco na tom bylo. 

Děvče dovlekli do středu náměstí. Už jsem se rozhodl. Nemínil jsem to děvče nechat shořet. „Půjč mi dýku, Fengu, a odveď jejich pozornost." Feng mi dýku beze slova podal a já se proplížil a až k hranici. Trošku jsem se opozdil, protože když jsem se dostal dost blízko, voják zrovna přiložil pochodeň k hromadě dřeva. Najednou někdo v davu vykřikl: „Hoří! Hoří hospoda!". Bravo, Fengu, hostinská ti poděkuje. No nic, musel jsem využít toho, že hořící dívku nikdo nehlídal. Neměl jsem na výběr, vstoupil jsem na hranici. Oheň ode mě ustoupil. Ohlédl jsem se a spatřil jsem hostinskou. „Dělej!" vykřikla. Vyběhl jsem a začal jsem řezat pouta. Dívka se začala dusit kouřem. Snažil jsem se co to šlo, ale kůže byla dost tvrdá. Nakonec se mi podařilo ji přeříznout. dívka se svezla na kolena. Podepřel jsem ji a pomohl jsem jí sejít na zem. „Já se za vás u nejvyšších přimluvím," prohlásila hostinská. 

Seděl jsem s Tinou za městem u řeky. „To s tou holku se ti povedlo. Že by láska na první pohled?" rýpla si Tina. „Možná," pokrčil jsem rameny. „Byl jsi někdy zamilovaný?" zeptala se. „Ne, ty?" Lhal jsem, ale to jsem teď nechtěl řešit. „Nevím, nepamatuji si." Za námi si někdo odkašlal. Otočili jsme se. Za námi stála ta otravná ženská, co jsem ji včera málem sekl mečem. „Následujte mě," řekla tónem, který nepřipouštěl odmítnutí. Tina pokrčila rameny a vydala se za ní. Já chvilku váhal, ale co mi zbývalo než jít za tou růžovou nádherou. 

Vedla nás ještě kousek. Potom, jakoby nám chtěla utéct, se proměnila v sojku, vzala do drápů šaty a rozletěla se k lesu. Rozběhli jsme se za ní.  Sojka mířila do lesa. Co by nejvyšší dělali v lese? Tinu tahle otázka očividně netrápila, protože běžela v těsném závěsu za sojkou. Co jsem mohl dělat? Zrychlil jsem. Sojka se před lesem zastavila. Chvilku kroužila nad velkým balvanem, až se nad balvanem utvořil vířící bílý ovál. Sojka do něj hned vletěla. Následovali jsme ji.