Dědička Severu

32. kapitola

Asi jsem se zbláznil, ale vyběhl jsem za Jenou. Musel jsem ji chvilku hledat, ale potom jsem ji našel sedět nad strmým srázem a koukat  do dálky. Položil jsem jí ruku na rameno. Najednou jsem měl pocit, že se mi rozskočí hlava, ale ruku jsem nesundal. Sedl jsem si vedle ní a objal ji kolem ramen. Bolest hlavy nepřestávala, ba ještě sílila. Musel jsem to vydržet, pokud jsem se chtěl s Jenou usmířit. „Míníš mi opravdu uvařit mozek, Jenelyn?" „Pokud nezvedneš tu pracku a nedáš si odchod, tak ano," odsekla, aniž se na mě podívala. Začaly se mi dělat mžitky před očima. Zaryl jsem prsty do jejího ramene, abych se nesvalil. Bolest hlavy ustala. „Au, pust mě, blbečku! Drtíš mi rameno!" vyštěkla Jena. Uvolnil jsem stiskl. Ne, protože bych jí chtěl vyhovět, spíš mě pobavilo, že ječela jako malá holka. 

Rozesmál jsem se. Znovu mě skolila bolest. Sáhl jsem po její ruce, ale ucukla. „Vypadni, Zype, a okamžitě, nebo ti mozek poteče ušima. Podíval jsem se do čokoládových očí, které byly plné zloby. „Znovu neodejdu," procedil jsem mezi zuby. „Svoji šanci jsi měl a promarnil si ji. Vystřel, než ti ublížím." Postavila se a shlížela na mě jako nějaké strašlivé božstvo. Ten vzhled ještě umocnily dlouhé, černé vlasy vlající ve větru. Nezbývala mi síla na mluvení, proto jsem jen zavrtěl hlavou a sklonil hlavu. Vydal jsem se jí na milost a nemilost. Bolest jen sílila a potom mě milostivý zásah nějakého boha připravil o vědomí.

Probral jsem se. Byl jsem sám ve tmě a byl jsem po spánku ve sněhu promočený, ale žil jsem. S námahou jsem si sednul. Hlava mě bolela jako po propité noci. Jena byla pryč. Zaklel jsem. Já se opravdu snažil omluvit se a dostat ji zpátky. Ztěžka jsem se postavil a ploužil jsem se do svého stanu. 

Ani jsem nevešel dovnitř. Přes plachtu jsem viděl, že uvnitř někdo rozsvítil svíčku a čeká na mě. Tasil jsem dýku a rozhrnul jsem plachtu stanu. „Co tady hledáte, Enyo?" Drobná materialistka se na mě otočila. „Graden říkal, že jste se bez zjevného důvodu vyběhl ze stanu a potom vás s Agrikem nemohli najít. Začínala jsem se bát, jestli se vám něco nestalo." Zastrčil jsem dýku a promnul si spánky. „Kdo je Graden?" „Ten sekerník, kterého jste dnes porazil." Podíval jsem se na ni nemohl jsem si nevšimnout plných ňader, která se drala ven z výstřihu úmyslně staženého co nejníže. Chvilku jsem je sledoval a potom jsem zívl. „Děkuji za vaši starostlivost, Enjo, jsem v pořádku, ale potřebuji se vyspat. Uvidíme se zítra při výcviku." Enja si nasupeně odfrkla, ale nakonec si přizvedla sukni a uraženě odešla. Tiše jsem se zasmál a unaveně jsem se natáhl na kožešiny.