Dědička Severu

33. kapitola

Ráno jsem byl vyspaný dorůžova a pískaje si jsem vyrazil na snídani. Jen jsem dosedl, zničehonic se objevil Agrik. „Jak si to udělal?" Otočila jsem se na něj. „Co konkrétně? Jsem proslulý všemožnými zázraky?" ptal jsem se s plnou pusou kaše. „Jena září jako sluníčko a Enja se mračí, že se jí vyhýbají i ti svalnatí severští divoši. Mám takové tušení, že je to tvoje práce." Polkl jsem a pak jsem se usmál. „Správné tušení. Opravdu má Jena dobrou náladu?" zajímalo mě. „To má, ale jestli jí ji zkazíš a uděláš ze sluníčka bouřkový mrak, tak ti podpálím stan." Se smíchem jsem mu podal svoji misku, aby se mohl taky najíst. „Včera mi skoro nechala vytéct mozek ušima, ani mě nehne za ní znova jít." Máte pravdu, lhal jsem.

Když jsem si byl jistý, že nikdo nevidí, co se chystám udělat, rozběhl jsem se bez váhání na místo, kde jsme se s Jenou potkali včera. Čekala tam. „Trvalo ti to," poznamenala sotva slyšitelně. Neodpověděl jsem, jen jsem se posadil vedle ní. Chvilku jsme seděli úplně tiše, vychutnávaje si přítomnost toho druhého. Potom se mi Jena z nenadání svalila na kolena. „Jsi v pořádku?" zeptal jsem se trochu vyděšeně. Podrážděně se na mě otočila. „Snažím se spravit, cos pokazil, tak neruš." S úsměškem jsem zabořil ruku do hedvábných, černých vlasů. Tiše zavrněla. „Proč jsi mě nezabila?" zeptal jsem se, když se mi podařilo sebrat odvahu. „Život za život. Tys zachránil můj, já ušetřila tvůj." „A proč jsi mi odpustila?" „Protože jsem zamilovaná a nepoučitelná husa. Budeš se ještě ptát?" „Nech mi ještě jednu otázku." Něco zabručela a já si to vyložil jako souhlas. „Vezmeš si mě?" „Na tohle už ses jednou nepřímo ptal," upozornila mě. „A mezitím jsem všechno zkazil. Takže?" Otočila se na záda a pohlédla mi do očí. „Vezmu." Nevěřil jsem vlastním uším a překvapení mi bylo vidět i v obličeji. Jena mi položila ruce kolem krku, stáhla mě na ni a začala mě líbat.

Záhy jsme se museli rozdělit, protože mě zavolala povinnost. Jena šla po mém boku na kolbiště. Po Enje nebylo ani vidu, ani slechu. Ti, které jsem měl cvičit, nás bedlivě sledovali. Blížil se k nim jeden z nich s dech beroucí ženou po boku. „Tak navažme, kde jsme včera skončili. Enja vám dala zabraně, tak podle druhu udělejte skupiny." „Jestli mluvíte o té čarodějce, tak ta nám nedala nic. Když jste odešel, někam zmizela." Jenin podlý úsměv by leckomu unikl, ale já ho postřehl. „Můžeš mi vysvětlit, proč nemáme zbraně?" otočil jsem se na svoji nastávající. Tentokrát se usmála tak, aby to všichni viděli. „Nemůžu, ale přivedu vám ji. Je třeba vyzbrojit naši jednotku."