Dědička Severu

15. kapitola

Na obrázku je Blaire

Naše skupina se v naprosté tichosti vydala k zámku. No, v tichosti ... Já s Heloise jsme byli, bohužel, trošku poznamenaní jistou lvicí a Rudoočkova sbírka léčivých lektvarů byla dost omezená. Na to ale nikdo nebral ohledy a neustále nás někdo pštil. Teda spíš mě, protože Heloise použila své ženské zbraně a Rafael jí rád podepřel, takže ulevila svojí rozdrápané noze. Zámek byl stále docela daleko. „Jak se tam vlastně chcete dostat?" zajímalo mě. „Uvidíš," odbyl mě Rudoočko.

Když jsme stáli před obrovskou pevnou bránou, Rudoočko vytáhl ze své sbírky skleněnou lahvičku, která nazelenale svítila. „Něco méně nenápadného nemáš?" zeptala se Veraya. „Ne, pokud mi nedáte tři hodiny na překonání kouzla proti nezvaným návštěvníkům." „Tolik času opravdu nemáme," povzdechla si Veraya. Rudoočkovi se zablesklo v očích a vylil celý obsah lahvičky na bránu. Chvilku se nic nedělo, ale potom zelená tekutina začala rozežírat plechem pobitou bránu. Z tu chvíli jsem se zařekl, že nebudu Rudoočka štvát, aby mi do pití nepřidal něco takového. Ta směska zlikvidovala bránu do dvou minut. Nestačil jsem valit oči. „Odvar z mltíku," poznamenala Tina suše. Uvědomil jsem si, že, co se jí vrátila paměť, jsme spolu nemluvili, teda pokud vynecháme tu krátkou epizodu, kdy jsem ji budil. 

Feng mávl rukou a v ten moment mi zmizeli ruce. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem ho viděl čarovat. Někdo mě  popadl za ruku a vedl mě do paláce. Nejvyšší se v paláci dokonale vyznali, takže se náš neviditelný řetěz ani nezastavil, dokud jsme nezaslechli hlasy z poza rohu. „Odvedla si dobrou práci, Blaire, už zničili hlavní bránu a teď jsou někde v zámku. Eleonora už je hledá," řekl tentýž hlas, se kterým už jsem Blaire slyšel mluvit. Ziranna. Zaslechl jsem, jak Rafael zalapal po dechu. Něco mi říkalo, že Ziranna ho neslyšela na rozdíl od Blaire. To se mi hned potvrdilo. „Děkuji, paní Ziranno, když dovolíte, teď bych se ráda připravila na střetnutí." „Budiž," odpověděla Ziranna a kvapně kolem nás prošla. 

Když zmizela z doslechu, Rafael to nevydržel a musel si dokázat, že jeho malá sestřička za nic nemůže, proto se mě neznámým způsoben vymanil z Fengovi iluze. „Ahoj, Rafe," pozdravila ho. „Co to děláš, Blaire? Proč pomáháš někomu jako je Ziranna?" Sklopila oči, jakoby se styděla. „Jen protože žárlíš na Igniu, nemusíš zradit úplně všechny," pokračoval v kázání Rafael. „Stejně už je pozdě," vzlykla Blaire. „Ještě ne. Přidej se k nám," nabídl jí a nabídl jí ruku. „Tak jo," řekla, odstrčila jeho ruku a objala ho. Blaire ho jednou rukou  pustila a zašátrala v rozparku sukně. Rafael byl tak šťastný, že nebude bojovat proti své malé sestřičce, že dýku, kterou vytáhla, zaregistroval až, když mu ji zabodla do zad. 

Najednou jsem zase viděl své tělo. Nechápavě jsem se podíval na Fenga, ale od vypadal stejně překvapeně jako já. Blaire se na nás vítězoslavně podívala. To už ale Ignia udělala krok v před, otřela si oči a natáhla ruku před sebe. „Na to nemáš sílu, Iňo," smála se Blaire. „Právě jsi zabila mé dvojče, část mě samé, myslím, že teď neexistuje nic, na co bych neměla sílu," odvětila Ignia, po tvářích se jí koulely slzy, ale vypadala rozhodnutá. Blaire vypjala hrudník a zaklonila hlavu. „Tak do toho." Chvilku jsem si myslel, že na to Ignia opravdu nemá, ale to jsem se šeredně zmýlil. Ignia pevně zavřela slzící oči a natáhla prsty k Blaire. Ta se se srdceryvným křikem, který musela slyšet polovina zámku, vznítila.