Dědička Severu

35. kapitola

Ráno jsem přehodil svoje povinnosti na svého nového kamaráda sekerníka a sám jsem šel vzbudil Laenu. Podařilo se mi dokonce předběhnout Jenu s Kalliope. Nečekala mě. „Co se děje?" ptala se mě. „Můžeme to probrat při menší procházce? Je to soukromé," odpověděl jsem a spiklenecky jsem na ni mrkl. Rozzářila se. „Bude to tajemství? Mám ráda tajemství." Přikývl jsem, ale nedodal jsem, že tohle se jí líbit nebude.

Tiše jsme procházeli pod smrky. „Tak už povídej!" naléhala vzrušeně. Sedl jsem si na pařez. „Laeno, v noci měla Jena znepokojivou vizi. Protože se o tebe bojíme, Jenina sestra, Kaliope, tě vezme do Qas Verena a udělá z tebe pravou čarodějku." Chvilku jsme mlčeli. „A co když nechci?" řekla vzdorovitě. Povzdechl jsem si. „Myslím, že chceš. Rozhodně je to lepší, než zemřít v deseti letech." Měl jsem pocit, že pobledla. „Možná ..." začala nejistě. Usmál jsem se na ni. „Neboj se, ona není zlá," ujistil jsem ji, i když jsem si nebyl úplně jistý svým tvrzením. „Dobře, když to říkáš," odpověděla a objala mě. „Budeš mi chybět," šeptla mi do ucha. 

Do tábora jsem se vrátili v momentě, kdy Kalliope křičela na Jenu, že ji podvedla. Laena poznala, že moje tvrzení nebylo úplně objektivní. „Uklidni se!" štěkl jsem na Kalliope. Obě se na nás překvapeně otočily, protože nás neslyšely přicházet přes vlastní křik. „Je to moje chyba, byl jsem se s Laenou rozloučit. Není třeba křičet," řekl jsem naprosto klidným hlasem. Kalliope si prohrábla plavé vlasy. 

„Jistě, neschovávej se za ním, děvče, a ukaž se mi," vyzvala ji. Laena pomalu, neochotně vystoupila z mého stínu. Sevřel jsem ruce v pěst, připraven Kalliope udeřit, kdyby se o něco pokusila. „Nenervuj se, bojovníku, a laskavě se uvolni. Nechtěla bych mít dalších pár dní kolem oka fialový kruh," napomenula mě Kalliope. „Jsou horší věci," odsekl jsem. „Jasně, ještě by ses mohl pochlubit s tím sekáčkem, co máš na zádech," zabručela, zatím co kroužila kolem Laeny jako hladový dravec. Najednou se prudce napřímila, lekl jsem se a málem mi vystřelila zaťatá pěst, ale Jena mě chytla za zápěstí o chvilku dřív. „Beru," řekla prostě Kalliope. Přikývl jsem a Jeny taky. Očividně s Laenou už mluvila, takže ona nevědomost jen předstírala a snažila se zjistit, zda nejsem měkčí než Jena. Ještě se na mě omluvně usmála, než ji Kalliope protáhla portálem přes půl známého světa.

V náladě pod psa jsme se s Jenou vrátili do stanu. „Jsi v pořádku?" zeptal jsem se. „Ne tak docela, ale to přejde." „Však ty nejsi jako Kalliope. Ty ještě budeš mít vlastní děti. Postarám se o to." Rozesmála se. „To beru."