Dědička Severu

23. kapitola

„Podle toho, co říkal Feng, by jsme do setmění měli narazit na první vesnici," oznámila Jena, která studovala mapu. „To je pěkný, že to Feng řekl, ale kolikrát on byl na Severu?" zabručel Agrik, který se třásl zimou. Vstal jsem od ohně a podíval jsem se Jeně přes rameno. „Pokud hned vyrazíme, opravdu se tam do večera dostaneme,"potvrdil jsem. „To se máme vrátit do té zimy?" zabručela jedna ovladačka. „Zatím nevíte, co je to zima. Jsme teprve na jihu Severu," zkazil jsem jim náladu. „To jsme všichni chtěli slyšet," rýpla si Jena. „Tak jedeme?" utnul jsem debatu o zimě.

Vůz jel klidně po zasněžené cestě. Agrik seděl uvnitř vozu a jeho místo zaujala Jena. Slunce už zapadlo. Vesnice byla ještě kousek před námi, ale ani tím jsem si nemohl být jistý, protože hustě sněžilo. Jena se pevněji zabalila do pláště. Přitáhl jsem si ji k sobě a přehodil jsem přes ni ještě můj plášť. „Jaké bylo vyrůstat v takové bílé pustině?" zajímala se. „Nevadilo mi to. I takováhle krajina má svoje krásy a navíc já jsem nevěděl, že existuje i něco jiného než bílá pustina." „Nevěděl? To ani vaše příběhy nemluví o zelenkavých lesích, barevných loukách nebo modrém moři?" zajímalo ji. „Mluví, ale pro mě to byly jen výplody něčí fantasie, dokud jsem nepotkal jednoho jižanského rytíře, který mi vyprávěl o svém rodném městě, o Bladunu, a jeho nádherném okolí." Jena si odfrkla. „Tak zrovna Bladun není to, co jsem měla na mysli." „Co konkrétně jsi myslela?" chtěl jsem vědět. 

„Měsíční jezero. Jezero na kterém stojí shluky domů pospojovaných mosty, kde jsem se narodila." „Takže idilické dětství?" Zasmála se.„Tak to stěží. Moje matka uklízela v panském sídle a okouzlila tamějšího pána, který si s ní několikrát užil, ale přestala ho bavit, když otěhotněla. Když jsem se narodila, požádala pána, aby se mě ujal, on popřel, že by s matkou kdy dříve mluvil, a navíc ji vyhodil, protože prý byla drzá, když tohle tvrdila. Tohle mi matka opakovala celých pět let a neustále dodávala, že jsem osudová chyba jejího života. Jednou už se na mě nevydržela dívat a vyhodila mě v domu. Abych se uživila, žebrala jsem a kradla, dokud mě u takové krádeže nenachytala Veraya a nevzala mě pod svá křidla." „Smutný příběh a i přes to na to město ráda vzpomínáš." Pokrčila rameny. „Za každým dobrým čarodějem bylo smutné dětství." „Za každým?" „Za devadesáti procenty," opravila se. 

Chvilku bylo ticho. „Ale ani tvůj příběh nebyl šťastný." dodala. „Zase se mi hrabeš v hlavě," konstatoval jsem. „Ne, před odjezdem z Holengilu jsem se hrabala v té Tininé a náhodou jsem narazila na tuhle informaci." „Je v tom rozdíl?" „Velký, dostat se k Tininým myšlenkám je o poznání těžší než k těm tvým," rýpla si. Beze slova jsem setřel sníh z volného kousku kozlíku a strčil jsem ho Jeně za krk. Hlasitě vypískla. „Ty jsi pitomec!" Rozesmál jsem se. „Neměla sis začínat." Jena se otočila a rozplácla mi sněhovou kouli o obličej. Napřáhl jsem se, abych jí to vrátil, ale ona se začala zase třást zimou. Znovu jsem si ji k sobě přivinul. Využil jsem té tělesné blízkosti a políbil jsem ji. Nebránila se a vřele mi polibek oplácela. Ozvalo se odkašlání. Vzpomněl jsem si na ten trapas v knihovně. Tohle se naštěstí vyvinulo jinak. Dorazil měnič, který se byl podívat do té blízké vesnice. „Vesnice je naprosto opuštěná," oznámil. „Co to asi znamená?" zamumlala si Jena. „To znamená, že lidi už se Frey bojí tak, že se radši schovávají do hor." „Z toho pro nás plyne?" zajímala se Jena. Vytáhl jsem mapu. „Dorazíme do vesnice, určíme kudy odešli, a půjdeme za nimi. A ty, Jeno, informuj ostatní skupiny."