Dědička Severu

2. kapitola

Na obrázku i na přebalu je Tina

Když jsem se probral, ležel jsem na tvrdém lůžku přikrytý bílou medvědí kožešinou. Nepochyboval jsem, že ten, komu patřila, kdysi táhl Freyin vůz. Neměl jsem své oblečení a hrudník jsem měl ovázaný. Ani jsem se nepamatoval, že by mě tam někdo zasáhl. Levé zápěstí jsem měl obmotané zeleným kusem látky. Opřel jsem se tedy o pravé a zvedl jsem se, abych se mohl podívat, kde jsem se to octl. Byl jsem v malé dřevěné chalupě. Očividně tu byla jen jedna místnost (viděl jsem jen jedny dveře), a to bez oken. Zde byl jen smrkový stůl se dvěma židlemi, postel, kterou jsem obsadil, hřebík, na kterém visel černý plášť, truhlice a krb, u kterého stálo křeslo.

V něm spala postava. Určitě to byla žena. Po rozcuchaných nazrzlých vlasech, které jí by jí nejspíš končily těsně pod lopatkami (ale nemohl jsem to určit přesně) tančily odlesky ohně v krbu. Byla hubená, ne tak jako Frey, ale stále dost. Byla taky o dost menší než Frey. Proč jsem ji vlastně srovnával s Frey? Neměl jsem zdání. Možná mi ji něčím připomínala. Ale čím? Ty dvě byly úplně odlišné. Děvče zamručelo a obrátilo se na bok. Teď jsem jí viděl do obličeje. Nebyla nijak nalíčená. Měla dlouhé černé řasy a podobné rty jako Frey, ale tyhle rty nevypadaly tak zmrzle. Děvče si dalo pravou ruku po hlavu. Ruku hyzdily černé čárky, které vypadaly jako stonky s listy. Kolem druhé ruky měla dvakrát obtočený náramek z černého provázku s několika bílými kamínky asi křemeny. Pohlédl jsem na její oblečení. Měla na sobě jednoduchou černou sukni s nezdobeným páskem, bílou košili a vysoké kožené boty.

Zazíval jsem. Škubla sebou a otevřela oči. Byly tmavě hnědé skoro černé. „Tak jste se konečně vzbudil." „Očividně. Směl bych vědět, kde to jsem a kdo jste vy?" Ušklíbla se. „Páni se představují první." „Jmenuji se Zyp. Pocházím z té jediné vesnice, která je u lesa. Jsem lovec," představil jsem se. „Lovec s mečem?" pochybovala. „Lovím s prakem. Ale na to, co jsem se chystal udělat, než mě začali pronásledovat Ledoví, se víc hodil meč." „Co jste se chystal udělat?" zajímalo ji. „To je jedno. Nepovedlo se," odbil jsem ji. Pokrčila rameny. Nemínila to ze mě tahat. „Teď je řada na vás," připomněl jsem jí. „Dobře, já jsem Tina a jsme uprostřed lesa," odpověděla na mé otázky. „Jak jste zastavila ty Ledové?" napadlo mě. „To je jedno," oplácela mi. ,,A něco o vás bych se dozvědět mohl?" ,,Nic ze svého života kromě událostí posledního týdne a vlastního jména si nepamatuji." ,,Proč?" zajímalo mě. Pokrčila rameny.