Dědička Severu

9. kapitola

Pokračovali jsme po hlavní cestě do Holengilu. Každý den jsme aspoň jednou zastavili, takže se cesta docela protáhla, ale rozhodně to nebyla nuda. Tina většinou vášnivě debatovala s Reynou o ovládání, protože ovládání všech živlů je prý na stejném principu. To jsem já, Feng, Hoben ani Sis nemohli vyvrátit, protože jsme ovládání rozuměli jako koza petrželi. Spolu jsme ale často mluvili o situaci v obou zemích. Sis byla poradkyní bývalého krále, takže o situaci na severu leccos věděla, ale o existenci Ledových jsem ji přesvědčil až já.

„Tohle by nezvládla ani nejvyšší v oblasti živlů!" vyjekla, když jsem Ledové popsal. „Možná dokázala, ale má víc úcty k mrtvým," namítl Feng. „A hlavně nikdo na jihu neumí ovládat led a sníh," poznamenala Sis. „Nikdo?" podivil jsem a Sis přikývla. „Jestli mi nevěříš, nejvyšší ti to rádi dosvědčí. Teda jestli vás přijmou." „A nemohli byste se za nás přimluvit?" napadlo mě. Sis se podívala na Fenga a ten se ušklíbl. „Když to uděláme, v jejich očích klesnete," řekl Feng. 

Za další dva dny jsme dorazili do Holengilu. Město bylo velice rušné, protože bylo pozdní odpoledne a zábavu tady teprve začínala, teda tak to vysvětlila Sis. Feng nás vysadil za bránou. „Večer se se sejdeme na hlavním náměstí v hostinci Vlčí mák." Tina mi dala nějaké peníze. Prvně jsem si musel nechat nabrousit meč, protože ten se nebrousil už skoro rok. Magiivzdorná ocel se sice otupovala velice pomalu ale přesto. Mečíř, kterého se mi podařilo najít, si meč bedlivě prohlížel. „To je velmi vzácný kousek, víte to?" Přitakal jsem. „Koupím ho." „To nejde. Je to rodinné dědictví," odmítl jsem. Mečíř si povzdechl, ale přestal se vnucovat a začal dělat svoji práci.

Za chvilku mi meč podal a já s ním cvičně mávl. „Dávejte přece pozor!" vykřikla žena, která stála za mnou. Pocházela pravděpodobně z vyšší vrstvy, protože její neforemné světle růžové šaty, byly pokryté tou nejjemnější krajkou jakou jsem kdy viděl, její bílé rukavičky byly z jemného hedvábí a uši jí zdobily perly velké jako křepelčí vejce. Kromě obličeje a kousku krku nebyl nikde vidět ani kousek holé kůže. „Omlouvám se madam." Žena si odfrkla a otočila se tak prudce, že jí ze složitého drdolu z černých vlasů vylétlo několik praménků. Velmi mě zajímalo, jak dlouho se opalovala, že má tak tmavou kůži.

Další hodinu jsem hledal hlavní náměstí. Když jsem vešel na náměstí, na oblohu vyšel měsíc. Rozhlédl jsem se a zamířil jsem k Vlčímu máku. Uvnitř bylo celkem rušno, protože Feng zase zpíval. Zaplul jsem k Tině, která seděla vedle krbu. „Máš zpoždění," upozornila mě. Nekomentoval jsem to. „Kolik ti zbylo peněz?" zeptala se Tina po chvíli mlčení. „Utratil jsem jen pět zlatek." Tina pokývala hlavou a vzala si peníze zpět.

Hned jsem si šel lehnout na slamníky na půdě, které Feng zaplatil. Když jsem ráno sešel do hostince, zjistil jsem, že se stále zpívá. Feng zrovna zpíval urážlivou píseň O Šenkýřce (viz. video) . Štíhlou rudovlasou hostinskou to nevyvedlo z míry a stále nosila hostů pivo. Problém nastal, když ji Feng v závěru písně pleskl přes zadek. Hostinská se otočila a udeřila Fenga plochou dlaně do tváře. Mezi opilci to zašumělo. Feng se usmál a chytl ji za ruku. Dostal by ještě jednou, kdyby někdo venku nezakřičel: „Vedou čarodějnici! Bude hořet!".