Dědička Severu

5. kapitola

Zamířili jsme na druhou stranu průsmyku. Celou dobu jsme šli mlčky. Tina byla k smrti unavená, ale odmítala to uznat a odpočinout si. V polovině už začalo jít do tuhého. Tina se prvně zlomila v pase, potom si čupnula a začala těžce oddechovat.  ,,Myslíš, že ta ruka už něco unese?" zajímalo mě. ,,Jen krvácela. Už bude v pohodě." A já myslel, že mám rozdrcené zápěstí, ale to nebylo podstatné. Vzal jsem Tinu do náruče. Neprotestovala.

Po půlhodině jsem zřetelně viděl konec průsmyku. Za ním se rozkládaly zelené pláně a bylo vidět kouř z přilehlé vesnice. Tina se radostně zatetelila. Ovšem já viděl jedem háček. Nebo vlastně půl tuctu háčku v podobě Freyiných mužů vpouštejících na Sever zpět však ne. ,,Postarám se o ně," navrhla Tina. ,,Nebylo omdlévání pro dnešek dost?" rýpl jsem se. ,,Máš lepší plán?" zeptala se. ,,Jo, počkej tady."

Položil jsem ji do sněhu a vykročil jsem k nim. Okamžitě mi zastoupili cestu. Šel jsem dál. ,,Odstup Seveřane," zakřičel jeden strážný. Ignoroval jsem ho. Vytáhly lehké jednoruční meče. Pravou rukou jsem našel jílec svého meče a spočítal jsem si protivníky. Pět, lehčí než jsem čekal. Vytasil jsem meč. V ruce mi bolestivě zacukalo. Nenechal jsem se tím rozhodit. Jeden z nich se ke mě rozběhl. Stačil jeden sek vedený ze shora a bylo po něm. Dalším dvěma evidentně nedošlo, že veškerý odpor je marný, a vyrazili na mě. Skrčil jsem se před výpadem rychlejšího z nich, porazil jsem mu nohy a probodl jsem ho. Potom jsem naslepo sekl za sebe a pomalejšímu jsem rozrazil lebku.  Poslední dva zůstali vedle sebe, připraveni spolupracovat. Pomalu  s klidem jsem k nim došel. Každý zaútočil sekem vedeným z jiné strany. O krok jsem ustoupil. Zaútočil jsem na jednoho z nich sekem zprava, oddělil jsem mu hlavu od těla a v příští vteřině jsem odrazil útok posledního. Nenechal se rozhodit, zaútočil na moji hlavu, ale v posledním momentě změnil směr na levý bok. Vykryl jsem to a opět mi zacukalo v ruce. Všiml si mého chilkového bolestného výrazu a unáhleně mi zaútočil na krk. Uskočil jsem a ukončil jsem souboj bodnutím do srdce.

Čistil jsem meč o sníh a ani jsem si nevšiml přicházející Tiny. ,,Cesta je volná," poznamenala. ,,Očividně." ,,Pojďme tedy, ráda vypadnu z místa, kde na mě pořád někdo posílá svoje ledové poskoky."

Procházeli jsme přes louku a obdivovali barevné kvítí. Se soumrakem jsme dorazili do vesnice, kterou jsme lokalizovali v průsmyku. ,,Asi nemáme peníze, co?" zeptal jsem se. Tina sáhla do mošny a vytáhla měšec. ,,A takový máme ještě dva." Uznale jsem hvízdl. ,,Kde jsem to sebrala, nevím," zarazila moji další otázku. ,,Tak jdem hledat večeři a nocleh."