Dědička Severu

14. kapitola

Zyp

Vím, že sledovat lidi klíčovou dírkou je neslušné, ale tentokrát to nebylo na škodu. Když se Blaire přemístila, vyběhl jsem na chodbu a srazil jsem k zemi tu blonďatou slepou čarodějku. „Co to, pro všechno na světě, mělo být?!" zaláteřila, když se zvedala. „Je mi to líto, madam, ale potřebuji hned mluvit s radou." Něco neurčitě zabručela a poslala mě to místnosti, kde jsme odpoledne jednali.

Za chvilku se začali trousit rozespalí nejvyšší. ,,Doufám, že máš nějaké velmi dobré vysvětlení," zavrčela Heloise. Ze sojky vlkem. ,,Viděl jsem, Blaaire komunikuje s Ziranou ..." nedokončil jsem, Rafael mě přerušil. „Jak si dovoluješ osočovat moji sestru z něčeho takového!"  zařval na mě. „Ty jsi ji znásilnil v knihovně a ještě si dovoluješ něco říkat!" „U koruny Šesti, Rafane, uklidni se!" vykřikla Ignia a postavila se mezi nás. Rafael ji zkusil odstrčit a ona ho jediným pohybem ruky odhodila ke stěně. „Nějaký důkaz, Zype?" zeptala se. „Nevím, nechávají po sobě lektvary nějaké stopy?" „Záleží na druhu. Jaký máš na mysli?" zajímalo Rudoočka. „Blaire se jeho pomocí mluvila se Zirannou. V umyvadle viděla její obraz a zdravila i nějakého Dana. Potom ji někdo vyzvedl portálem," dostal jsem ze sebe na jeden nádech. Veraya tiše zavrčela, když zaslechla Danovo jméno. „Tak tenhle lektvar nevystopuješ. Ale portál by se najít dal," přemýšlel Rudoočko. „Portálem ji mohli i unést," namítl Rafael zvedajíce ze země. Ignia mu věnovala ironický úsměv. „Jistě, Rafe," odpověděla stejně ironickým tónem. 

Všichni jsme šli do koupelny. Rudoočko chvilku stál nad místem, kde byl vytvořen portál. „Portál tady opravdu byl, dokonce dva. Jedním přišel někdo z Bladunu sem a druhým se tam vraceli dva lidé. Abych upřesnil, byl to Simon s Blaire." „Jestli tvůj bratr mé sestře třeba jen zkřivil vlas na hlavě, tak si mě nepřej, Gareme," zavrčel Rafael. „Nevím, jak to Simon měl s křivením vlasů, ale líbal ji hned několikrát," řekl jsem čistě jen proto, abych naštval Rafaela. Probodl mě pohledem a potom se chvilku rozhlížel uvažujíce, co by po mě hodil. „Jestli Blaire zradila, tak musíme okamžitě vyrazit do útoku, protože jinak Ziranna zaútočí na tohle místo," podotkla Veraya. Tahle slova naprosto probudila Fenga a Heloise, kteří doteď podřimovali. „Už bylo na čase," prohlásila Heloise a olízla si zuby, které se na chvilku změnily ve vlčí tesáky. „Zype, jdi pro Tinu, musíme zmizet než nás obklíčí," rozkázala mi Veraya. 

Za čtvrt hodiny jsme se zase všichni setkali. Rudoočko máchl rukou a uprostřed místnosti se vytvořil rudě ohraničený ovál skrz, který bylo vidět na jakési město. „Račte," vyzval nás Rudoočko k průchodu. Já s Tinou jsme prošli jako poslední (teda ještě před Rudoočkem samozřejmě). Stáli jsme před branou toho města. Kousek od města stál přepychový palác, na který jsem musel chtě nechtě zírat. 

Ignia se nadechla, aby něco řekla, ale přerušilo ji zapískání. Ze stínu se vynořili lidé, nejspíš čaroději. „Paní Ziranna vás netrpělivě očekává," řekl jeden a přiložil si prsty ke spánků stejně jako to udělala Veraya, když vracela Tině vzpomínky. Veraya na něj upřela pohled svých světle fialkových očí a on se začal svíjet v křečích. Za chvilku se bezvládně sesunul na zem. Jeden na  mě poslal trošku ohně, protože si všiml, že nejsem čaroděj. Rychlým pohybem magické oceli jsem se zachránil a rychle jsem přešel do proti útoku. Čaroděj nestihl ani vykřiknout, když jsem mu oddělil hlavu do těla. Jeden vedle mě se skácel naprosto zmražený k zemi a roztříštil se na kusy. Prudce jsem se otočil a probodl jsem ženu za mnou. Hned za ní se prohnala cihla a zabila jejího kolegu. Ucítil jsem bolest ve stehně. Otočil jsem se. Moji nohu okusovala lvice. Než jsem stihl cokoliv udělat, Heloise ve vlčí podobě skočila na lvici a prokousla jí krk. Rozhlédl  jsem se bylo skoro dobojováno. Sérií rychlých úderů jsem zabil medvěda, který se rozhodl využít toho, že jsem indisponovaný. Rozhlédl jsem se bylo dobojováno. Pro zatím.