Dědička Severu

40. kapitola

Frey  se objevila v čele svého vojska jako přízrak, prostě tam z ničeho nic stála.  Změnila se. Ta uhlazenost a ledový klid byli ta tam. Kdysi pečlivě upravená, nalíčená,  a v drahé róbě ukazující všechno, co stálo za pohled, ale toho dne měla vlasy v neúhledném copu, tvář unavenou a choulila se v sněhobílé kožešině. Byla jí zima. Nechápal jsem. Může být osobě obdarované takovou magickou silou vůbec zima? S Tinou jsme se na sebe podívali. Něco nesedělo. Přízeň bohů Severu ji opustila. Ani Dagera, ani její druh Snag už nad ní nedrželi ochranou ruku. Frey byla slabá a věděla to. Co ji teda přinutilo postavit se Tině a zpečetit tak svůj osud? Prachobyčejná pýcha a hrdost. Kdo by taky přiznal slabost před vlastní sestrou?

Byl to nejkratší souboj, který jsem za celý život viděl, a přesto zcela změnil jedno království. Frey se neubránila ani prvnímu útoku svojí sestry. Tinina ledová magie narazila plnou silou na její hruď. Žena, která vládla železnou rukou po celých sto let, se změnila v hromádku sněhu a tu hned vzápětí rozfoukal vítr. Sníh začal tát neuvěřitelnou rychlostí. Vedle mojí nohy vystrčilo hlavičku fialové poupě. Mělo stejnou barvu jako  oči jedné z prvních jižanských obětí tohoto sporu - čarodějky Verayy Vševidoucí, Jeniny učitelky. Jenelyn! Zvedl jsem oči od země a rozhlédl jsem se kolem, známou černou záplavu jsem však neviděl. 

Motal jsem bývalým bitevním polem. Viděl jsem Seveřany žasnoucí nad krásou jara, Jižany vysvětlující jim, co to všechno vlastně je, i čaroděje měnící se do svých lidských podob a ošetřující rány. Ona tam však nebyla. V tom mě někdo vzal za rameno. Ignia. ,,Nehledej ji. Dopadla na ni závažnost důsledků činů, které vykonala pro dobro věci. S tím se musí vyrovnat sama." Věděl jsem, o čem mluví. I Jeně ty fialky připomněly Verayu. To, že ji podvedla a její učitelku to stálo život. Že přes dobrý úmysl, spočívá krev slepé čarodějky na jejích rukou.

Sám jsem se odebral do lesa a přemítal jsem, co tohle vítězství vlastně znamená. Pomstu za smrt rodičů, sourozenců a... a Arlette. Naději na lepší zítřky pro celý Sever. Zadostiučinění pro Tinu. Ale taky mnoho mrtvých, kteří bojovali přesto, že to nebyla jejich země. Měl jsem se radovat, ale něco bylo prostě špatně. 

Nečekal jsem, že mě někdo najde, nechtěl jsem si povídat, přesto se vedle mě na padlý kmen stromu posadila nová královna. ,,Zype? Co bude dál?" Pokrčil jsem rameny. ,,Ty budeš královna, Deronaj tvůj král a budete vládnout Severu šťastně až do smrti?" ,,A co ty? Vždyť bez tebe by nic z toho nebylo. Sever by se dál klepal zimou a Jih by si pozvolna podmanila Ziranna." ,,A taky by spoustu lidí žilo." ,,Zemřeli pro dobrou věc." ,,Ale museli? Nemohli jsme tomu zabránit?" Poslední větu jsem skoro vykřikl. ,,To se nikdy nedozvíme, ale neměli bychom filosofovat nad tím, co bylo a mohlo být, musíme se postarat o to, co bude. Na Severu je ještě hodně práce. Frey měla spojence v okolních zemích a ti se budou chtít mstít, Zype. Nemáme ještě zcela vyhráno." Měla pravdu. ,,Ale i to je teď vedlejší. Já musím absolvovat pár oficiálních ceremonií a taky začít pracovat na potomstvu." Usmál jsem se. ,,A ty by sis měl vzít Jenu."