Problems || Zayn Malik

🔸Chapter 9

Faith's point of view.

Zayn tady za celou tu dobu, co odešel, nebyl za což jsem mu opravdu vděčná. Nechci ho vidět, tolik mi leze na nervy a nenávidím ho. Koupil si mě jako nějakou zatracenou věc, jako by to bylo úplně normální. Vytáčí mě to. Máma si teď žije za prachy, co za mě dostala, a vsadím se, že ji ani nechybím. Já nechápu, jak to mohla udělat, po tom všem, co jsem pro ni udělala. Byla tak naštvaná, když Aaron odešel a teď nechá odejít mě. Ona nemůže být normální.

Frustrovaně si prohrábnu vlasy směrem dozadu. Uteklo asi pět hodin, co tu Zayn byl a já sedím na posteli a lituji samu sebe. Zkusila jsem otevřít okno, ale pro mou smůlu je zamčený. Můžu klidně opustit tenhle pokoj, ale já nechci být Zaynovi na blízku.

Zaslechnu nějaký randál na chodbě, pak slyším kroky a cvaknutí kliky od ložnice, kde se nacházím, aniž bych o to stála.

„Pojď se najíst, Faith," řekne Harry, když otevře dveře od ložnice. Pousměje se na mě.

„Nemám hlad!" odseknu a otočím hlavu k oknu, mám výhled na docela pěkné město, jen by mě sakra zajímalo, v kterém městě to jsem, vím, že tohle Londýn není. Londýn znám jako své boty a tyhle budovy v něm rozhodně nejsou. Kolem domu, kde se nacházíme, je zahrada a pak jsou všude jen stromy. Budovy vyčnívají zpoza stromů a já přemýšlím, jak dobře by se tam dalo v noci schovat, kdybych odtud utekla.

„To Zayna ale zajímat nebude," povzdechne si. „Chceš skončit v té místnosti?" zeptá se. Potlačím chuť propuknout v pláč a zavrtím hlavou do stran a zvednu se. Harry se otočí a míří po schodech dolů a tak ho následuji. Schodiště je docela dlouhé, hned jak sejdeme schody tak se ocitneme v obývacím pokoji, který nemám možnost si prohlédnout, protože mě Harry vede pořád dál, vstoupíme do místnosti, kde je jen velký stůl a několik židlí, je tu taktéž pár dalších abstraktních obrazů a nějaké skříňky. Taktéž bar s alkoholem. Zayn sedí na židli v čele stolu, Harry mi ukáže židli, která je naproti Zaynovi a tak si na ní sednu aniž bych chtěla. Jsme od sebe snad kilometr, ale tím líp, nechci být u něj nějak extrémně blízko. Harry si sedne vedle Liama blíž k Zaynovi. Připadám si tady jako nezvaný host. Jako páté kolo u vozu.

Podívám se před sebe na stůl kde je kuřecí salát. Fuj, nesnáším kuře a maso už vůbec ne. Naštěstí je tam i zelenina, vyjím jen zeleninu, maso nee, maso je fujky.

„Dneska odjíždím, takže budeš v pokoji," řekne najednou Zayn.

„Dobře." Nevěnuji mu ani jeden pohled. Nemám ho ráda, vážně ne. Pokud bude pryč celou noc, tak bych se, až všichni usnou, mohla proplížit nějak ven a utéct odtud někam hodně daleko.

„Vím, na co myslíš, odtud neutečeš, Faith. Kamery jsou tu všude a tím všude, myslím opravdu všude, nemáš šanci, zlato." Teprve až teď mu věnuji pohled, ušklíbne se a strčí si do pusy kousek masa. Oh, jak je mi z něj zle.

„Ale já jsem jenom člověk, mám stejná práva jako ty, nemůžeš mě tu držet!" Zvýším hlas a Liam se po mně podívá varovným pohledem, ignoruji to a probodnu ho pohledem. Nemůžou mě tady držet proti mé vůli, přece. Niall mě jistě najde a odveze mě odtud.

„Tohle by stačilo, holčičko!" vykřikne Zayn, zvedne se ze židle a míří ke mně.

Tak tohle jsem asi posrala, ale já potřebovala říct, co si myslím. Ano, bojím se ho, ale tohle mě vážně vytočilo. Nemůže sledovat každý můj krok. Jenže tohle je jeho dům a zřejmě - určitě - tady platí jeho pravidla. No to pořád neznamená, že mi bude říkat, co mám dělat. Jsem taky jenom člověk.