Problems || Zayn Malik

🔹Chapter_1

Řekla bych, že život se Zaynem bude těžký, že se bude chovat jako dřív, možná jsem čekala i něco horšího, ale on se změnil, alespoň změnil svůj přístup ke mně. Jako majetnický je pořád, ale na to jsem si zvykla. Vůbec ke mně není hrubý, ani na mě není zlý, jen když se pohádáme tak to stojí za to. Lítají tu různé nadávky a někdy se proletí i nějaké nádobí, ale vždy skočíme u usmiřovacího sexu. No jo, jsme zvláštní manželský pár. Ale není s námi nuda, to můžou potvrdit ti, kteří s námi stráví celý den, někdy i deset minut.

Pousměju se a posadím se k velkému zrcadlu, o které se opřu a hltavě se napiju studené vody z láhve. Vždycky mi balet dává zabrat, ale teď si to bez druhu tohohle tance nedokážu představit, stal se mou součástí. A i když to Zaynovi přijde nudné tak se někdy přijde podívat. Někdy.

Hodina baletu mi skončila už asi před hodinou, ale já nemohla odolat, musela jsem si ještě zatančit. A ani se mi nechce domů. Opět je Zayn někde pryč a já budu doma sama, a co mám sama dělat v tak obřím domě? Mohla bych si pořídit nějakého psa, nebo kočku, ale to nepřipadá v úvahu, Zayn nic takového doma nechce. Koupil mi dvě rybičky a to mi prý musí stačit. Je tak milý, že?

Naházím si všechny své věci do tašky. Vypnu hudbu a zapnu alarm. Nakonec zhasnu a vydám se ven. Měla bych se dojít převléct, ale kašlu na to, stejně pojedu rovnou domů. Vyjdu z tanečního studia, které zamknu a přejdu ke svému autu. Hodím si na zadní sedačky tašku a když se chystám obejít auto, tak do mě někdo vrazí a já neudržím rovnováhu a spadnu přímo na zadek.

„Sakra!" Vyhrknu a podívám se na toho dotyčného.

„Omlouvám se, jsi v pořádku?" Zeptá se starší muž, kterému je rozhodně víc než třicet.

„Jo.." Odmlčím se a sjedu ho pohledem. Má na sobě bílou košili, kterou má u krku rozepnutou a tak je vidět jeho zarostlá hruď a obrovský křížek, který má pověšený na řetízku.

„Ty vlastníš tohle studio, že?" zeptá se a natáhne ke mně ruku. Proč mi sakra tyká?!

„Ano, vlastním," odpovím a zvednu se sama. Opráším si své legíny a podívám se na onoho chlápka, který se na mě usmívá. Mám strach.

„Musím říct, že ti ten balet jde," poví uznale, jeho tvář neopouští úsměv, který mi přijde vážně úchylný.

„Vy mě sledujete?" Zamračím se.

„Dá se to tak říct," uchechtne se. „Měla by sis dávat pozor, Faith." S těmito slovy odejde.

„Co?" Zamračím se a zavrtím hlavou. Co tohle mělo znamenat? Na koho bych si měla dávat pozor? Proč mě sleduje? Měla bych to říct Zaynovi? Sakra.

Nasednu do svého auta a vyjedu na cestu domů. Vůbec nechápu, co to mělo znamenat a kdo ten chlápek byl. Asi bych to Zaynovi měla říct, ale nechci mu přidělávat nějaké další starosti, už takhle toho má dost a navíc by pak nemusel být doma vůbec a to nepřipadá v úvahu.

Povzdechnu si a zastavím před hlavní bránou naší vily, dálkovým ovládáním bránu otevřu a vjedu dovnitř. Brána se za mnou automaticky zavře. Zastavím tentokrát na příjezdové cestě před garáží, opět garáž otevřu na dálkové ovládání a vjedu dovnitř. Konečně zastavím už úplně. Na chvíli se čelem opřu o volant a zanaříkám. Dneska toho mám už vážně dost.

Vystoupím z auta, popadnu svou tašku, vyjdu před garáž, kterou zase na ovládání zavřu a poté konečně přejdu k hlavním dveřím, které odemknu a hned jak vpadnu dovnitř tak si sundám boty a rozejdu se do kuchyně.