Messy love story // (Cameron Dallas, Matt Espinosa fanfiction) - CZ

Part 34. (Czech)

"Ano, chci."
Vzdychla jsem a on se ušklíbl.
"A co přesně ode mě chceš?"
Promluvil mi Cameron do krku.
Natáhla jsem se k jeho uchu a zašeptala: "Chci, aby jsi odházel tady ten sníh."
Narovnala jsem se a uchechtla se.
Cameronova tvář zkameněla a já chytla záchvat smíchu. Vrazila jsem lopatu do sněhu a z Cameronova výrazu jsem poznala, že začala 3. světová válka. Vypískla jsem, když mě Cameron začal nahánět. Vběhla jsem v rychlosti do zahrady s Camem v patách.
"Jen počkej! Tohle mi dělat nebudeš!"
V tom sněhu se běhalo hrozně blbě a já sama nejsem moc atletik, takže mě brzo Cameron dohonil a jeho ruce obmotaly moje břicho.
"Chytl jsem svou kořist!"
Začal se smát a já pištěla a smála se dohromady.
Otočil si mě k sobě a dívali jsme se na sebe pár minut, až Cameron promluvil.
Naše úsměvy pomalu povadly.
"Budeš mi strašně moc chybět, Kristine," zašeptal chraplavým hlasem a mně se objevil knedlík v krku.
"Ne, ne.. Neříkej to Camerone," řekla jsem a slzy se mi začaly valit do očí. Nemohla jsem to ovlivnit a slzy mi tekly po tváři.
Začala jsem couvat dozadu. Nechtěla  jsem už brečet, ale když si vzpomenu na to vše, co jsme zažili, víc se mi přitěžovalo. Začala jsem zhluboka dýchat a plíce mi na to odpověděly hlasitým zahalekáním a tohle byla poslední kapka. Zatočila se mi hlava a já se začala potácet k domu. Slyšela jsem za sebou Cameronův hlas, který se zdál být ztrápený, ale já nevnímala. Prudce jsem otevřela dveře a sněhule jsem rychlostí blesku odhodila na odkapávací rohožku. Šálu, čepici a rukavice jsem běžela dát usušit ke krbu.
Všimla jsem si zmatených tváří.
Spozorovala jsem Sierru, jak se zvedá a mluví na mě, ale já jsem nevnímala. Běžela jsem do schodů nahoru a zabouchla se do pokoje a zamčela.
Svezla jsem se po dveřích a nahlas brečela.
Mnula jsem si vlhký svetr. Byla jsem zmatená, protože jsem nevěděla, jestli je vlhký od sněhu, nebo od mých nekonečných slz. Sundala jsem si mokré oblečení a zůstala jsem tam stát jenom ve spodním prádle.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla a uviděla svou postavu jako nevysportovanou. Nikdy jsem nepatřila k těm nejlepším, ale zase ani k těm nejhorším. Možná jsem měla tak 2 kg navíc, ale teď mi to bylo šumák. Když jsem si šla pro suché oblečení, vzpomněla jsem si na incident s tou podprsenkou. Jak mě Cameron využíval, protože mě miloval.
"Jak logické," vydechla jsem unaveně a hodila na sebe dlouhé triko a legíny se sobama. S ubrečenou tváří vypádám jako příšera z bažin, ale já se jenom svalila na postel a brečela do polštáře. Nesnáším na sobě, že jsem tak přecitlivělá a k člověku si rychle udělám hluboké city.
Někdo jemně zaklepal na dveře a já zamumlala něco ve smyslu, že může vstoupit dovnitř. Proč to říkám, když nechci nikoho vidět? Ach Kristine..ty a tvoje logika.
"Je zamčeno," pronesl nějaký hlas a já poznala, že je to Sierra.
Zvedla jsem se z postele a došoupala jsem se ke dveřím. Než jsem odemčela, promnula jsem si obličej, ale stejně to bylo k ničemu.
Odemkla jsem a za dveřmi stála Si s ustaraným výrazem. Pošťouchla mě dovnitř a zavřela za námi dveře a zamčela je.
Roztáhla své ruce a já věděla, co mám dělat. Vrhla jsem se jí kolem krku a ona mě silně objala.
"Klidně se vybreč," zašeptala a já hned spustila svoje vodopády slaných slz.
"Má cenu se ptát, co se stalo?"
Hladila mě po zádech a mě to uklidňovalo.
"Ne,"pípla jsem a jenom jsme tam stály a ona mě objímala.
"Zlato, strašně ráda bych tady s tebou stála až do dalších Vánoc, ale je večeře. Tak už nebreč a pojď se nachystat, jo?"
Pomalu se odtáhla a já přikývla.
"Za půl hodiny je večeře!"
Slyšely jsme z dola hlas a Sierra přikývla a nastavila pohled aka musíš se nachystat, já ti to říkala.
Odešla s jemným úsměvem a já zavřela dveře.
Nemůžu brečet. Všechno jednou končí a já už s tím nic neudělám. No, možná.
Sedla jsem si rychle k laptopu a zmáčkla ikonku EMAIL.
Mé prsty začaly horlivě psát zprávu mému řediteli z školy v Londýně.

EMAIL: to: n.cook@ email.com
from: kristinedaren@ email.com

Dobrý večer pane řediteli, ráda bych Vás chtěla o něco požádat. Jak asi víte, nebo pokud to nevíte, zjistíte to právě teď, že zítra odlétám z Ameriky do Londýna. Já vím, že asi už bude hodně pozdě, ale i tak jsem Vás chtěla požádat o prodloužení tohoto pobytu. Ano, vím, že už jste mi to povoloval jednou, že se mi tento pobyt o pár dní prodloužil, ale já Vás prosím, nechte mě tu ještě týden, nebo dva. Ve škole se mi daří skvěle a určitě Vám dávají o mně nějaké záznamy. Posledních pár dní jsem nebyla ve škole, kvůli nemoci a výletu, který semnou naplánovala moje dočasná rodina Dallasových. Zkuste prosím tohle prodloužení zvážit a dejte mi vědět do zítřka, ale co nejrychleji, prosím.
Děkuji,
Kristine Daren.