Messy love story // (Cameron Dallas, Matt Espinosa fanfiction) - CZ

Part 45. (Czech)

„Mami, já si to nevymyslela, tak to prosím pochop," povzdychla jsem do telefonu, když jsem poslouchala mamčin proslov o tom, jestli se vůbec míním vrátit domů.
„Já to chápu, promiň. Jsem jenom unavená a mám o tebe hroznou starost. Nevoláš a já nevím, co s tebou je," též si povzdychla a já si ji představila, jak si masíruje spánek a má zavřené oči. Dělá to tak vždy.
„Musím si zase zrušit letenky. Určitě mě pošlou někam," uchechtla jsem se, abych odlehčila situaci, ale moc se mi to nedařilo.
„Udělám to za tebe. Ty si odpočiň a hlavně mi zavolej, kdy budeš moct domů, ať si koupíš letenku včas. Ano?"
„Rozkaz, mami," zamumlala jsem a ona se zahihňala.
„A Kristine, kdyby bylo cokoliv, co tě trápí, tak mi to můžeš kdykoliv říct, ano?"
„Dobře, mami. Děkuju," usmála jsem se do telefonu a podívala se z okna nemocnice.
Rozloučily jsme se a já byla pořád zahleděná ven z okna. Někdo mi doneste lopatku a smetáček, ať si můžu uklidit ten zmatek, co mám v hlavě.
Sama nevím, co chci a to je to nejhorší.

„Ťuky, ťuk," ozvalo se u dveří a já nadskočila leknutím. Viděla jsem jenom postavu, která měla místo obličeje velkou kytku.
„Ahoj," kytka mu zmizla z obličeje a spatřila jsem Camerona. Široce jsem se usmála a poposedla na posteli.
„Lekla ses mě? To vypadám tak strašně?" uchechtl se a políbil mě na čelo. Ucítila jsem jeho vůni a zkousla si ret. Miluji tu vůni.
„Ne, to ne. Volala jsem s mamkou a nevěděla jsem, že přijdeš s tímhle," ukázala jsem na barevnou kytici, která přenádherně voněla.
„Nelíbí se ti? Sakra, já si to myslel, že-"
Přitáhla jsem si ho za triko a políbila ho. Jeho vřelé rty mi oplácely polibky a já cítila motýlky v břiše. Odtáhli jsme se a mé rty ovanul chlad.
„Strašně se mi líbí, děkuju," usmála jsem se a převzala si ji od něj.
Cameron upřel zrak na můj noční stolek a prohodil: „A od koho je tahle?"
V tu chvíli jsem ztuhla. Nevěděla jsem co dělat, nebo co říct.
Cítila jsem, že se Cameron blíží k nočnímu stolku a tím pádem ke vzkazu, který zde nechal Shawn.
Mám říct pravdu, nebo ne? Miluji ho a nechci mu lhát, už ne.
Chytla jsem ho za zápěstí.
„To Shawn," špitla jsem a podívala se mu do očí.
„Cože?"
„To Shawn mi tu kytku přinesl," zopakovala jsem a nemohla vyčíst z Camova výrazu, jestli je naštvaný, nebo je s tím v pohodě.
„Camerone, nechtěla jsem ti lhát, proto jsem ti to řekla, ano? A jenom mi donesl kytku, nic víc," zmáčkla jsem mu ruku a věděla jsem, že jsem mu z poloviny lhala. Trochu.
Povzdechl si a sedl si na postel.
Po chvíli se na mě otočil.
„Děkuji, že jsi mi to řekla a že jsi mi nelhala," usmál se a pohladil mě po vlasech.
„Camerone, vadí ti to?"
Starostlivě jsem se na něj podívala a on zakroutil hlavou.
„Ne. Shawn je můj kamarád a já mu věřím," odpověděl a já se pousmála.

Jeho pohled byl upřímný a mně nezbývalo nic jiného, než mu věřit.

Později mě čekalo poslední vyšetření před propuštěním z nemocnice a já netrpělivě vyčkávala na posteli. Byla jsem nervózní, ale Cameronovy dotyky mě uklidnily. Jemně mi přejížděl po mé levé ruce a po mém stehně. Najednou jako kdyby celá nervozita zmizela. Cítila jsem se klidná a to jenom díky němu. Vzhlédl ke mně a já se usmála. Jeho oříškové oči, ve kterých jsem se ztrácela. Vjel mi rukou do vlasů a přitáhl si mě k sobě. Opřeli jsme naše čela o sebe a Cameron si tiše povzdychl. Nemusel nic říkat a já věděla, na co myslí. Jako odpověď jsem si také povzdechla.

„Zůstaň," šeptl a já cítila, jak horký dech opouštěl jeho ústa, až jsem se z toho zachvěla. Mé srdce se rozbušilo. Má ruka vystřelila k jeho tváři a lehce ho pohladila. Zavřel oči a vzal mou ruku a vložil ji do té jeho. Můj pohled k nim sklouzl. Má dlaň se v jeho úplně ztrácela, ale vyvolávalo to ve mně pocit bezpečí. Zapadaly do sebe jako skládačka, jako puzzle. Tak dlouho nám trvalo, než jsme ji složili a budu to já, která to puzzle rozloží zase zpět a uklidí ho do krabice. Pomalu jsem zavřela oči a stejně tak jsem pokroutila hlavou. Cítila jsem tíhu u srdce, když jsem musela říct tahle slova.

„Nemůžu. Nejde to," šeptla jsem skoro neslyšně a já vycítila, že jestli to takhle bude pokračovat, mé slzy si začnou otvírat brány a budou chtít jít ven. Už i tak jsem tu zůstala dýl, než bylo plánováno. Nemohla jsem to ještě prodloužit.

*Cameronův pohled*

Věděl jsem a viděl jsem, že o tom nechce mluvit. Že jí to ubíjí. Stejně jako mě. Nemůže mě jenom tak opustit. Vždyť to byla ona, co mi obrátila život vzhůru nohama. Změnila mě. Nikdy jsem k nikomu necítil takovéhle pouto. Můžu říct, že jsem nikdy doopravdy zamilovaný nebyl. Když jsem byl s nějakou holkou, nebylo to od srdce. Nebylo to ono. Ale pak se tu objevila ona a ve mně se vše překopalo.

Miluju jí. Miluju, jak je stydlivá a její tváře hned začnou nabírat červené barvy. Miluju její každičký kousek jejího těla, kterému bych se chtěl alespoň chvíli věnovat. A její vlasy. Měly tak božsky omamnou vůni. Nemohu se na ni vynadívat, když si je prohrábne. Nejraději bych ji zastavil a převzal to za ní. Její tmavě hnědé oči, ve kterých jsem vždy našel laskavost, vyrovnanost a klid. Miluju, jak je její smích nakažlivý a jak její úsměv má jemné náznaky ďolíčků. A její rty. Rty, kterých se nemohu nikdy nabažit. Líbal bych je do skonání světa, ale i tak by mi to nestačilo. Když jí líbám, cítím, jak se mi odevzdává. Prožívá každičký moment našeho polibku a tím ho prohlubuje. Když se soustředí, zkousne si ret a když ho uvolní, dostane zpátky narůžovělou barvu. Mohl bych ji pozorovat celý den. Kristine byla jako anděl. Chtěla pro každého to nejlepší, byla starostlivá a měla velké srdce na správném místě.

A asi jí to nestačilo.

Byla to ona, co ukradla mé srdce.

__________________________________________________

Ahojte! Několik měsíců nevyšla nová část. Během té doby jsem ztratila inspiraci, nevěděla jsem, o čem psát. Nevěděla jsem, jestli by vás to bavilo. Nedávno mi kamarádka doporučila jednu knížku tady na Wattpadu. Přijdu sem a ejhle. 763 upozornění. To mi opravdu nedalo a napsala jsem novou část. Doufám, že tu nějací stálí čtenáři zůstali a že si rádi přečtou mou novou část, protože nemohu nechat tenhle příběh bez ukončení :).
Mám vás ráda!

Verča

xx