''Sandersovi''

Nesmím se zamilovat

"Ne, to není to pravé!" Vyšilovala jsem u skříně. Za hodinu pro mě měl přijít Nicolas a já ještě nebyla oblečená. Nic nebylo perfektní.

"Ale noták! Sluší ti to!" Promlouvala ke mně Amber a snažila se mě uklidnit. Zhluboka jsem dýchala a na chvilku zavřela oči. V těch šatech jsem si připadala moc tlustá. _Ty předchozí se ke mně nehodily barevně a tak dále. Amber ke mně přistoupila a chytla za ramena.  Lehce se usmála a objala mě. Snažila jsem uklidnit svůj dech a vdechovala jsem její drahý parfém.

"Pokud tě má rád, budeš se mu líbit i v pytli od brambor."

"Musí to být dokonalé." Zašeptala jsem těžce.

"Broučku, tobě sluší všechno. Nech ho to vidět." Řekla s úsměvem a já si uvědomila jednu věc.

"Chováš se jako máma." Pobaveně se zasmála a objala mne. Taková Amber se mi líbila. Viděla jsem v ní oporu a mateřskou lásku. I když vypadala jako největší karieristka světa, matka by to byla výborná. Ale nikdy bych si netroufla, říct jí to.

********

Znáte ten pocit, když se na někoho díváte a myslíte, že se rozteče jako čokoláda na sluníčku? Já ano. Zažila jsem ho jen jednou v životě. Teď a tady. Seděla jsem v krásné a romantické restauraci a naproti mně, seděl Nicolas. Držela jsem v ruce sklenku šampaňského a pomalu upíjela.

"Gigi, odkud si vlastně přijela?" Zeptal se svým sametovým hlasem. V hlavě mi blikla žárovka. Nechtěla jsem lhát, ale na pravdu nebyl připravený. A nebo spíš já.

"Já většinou cestovala. Tak různě. Po malých městech a městečkách." Odpověděla jsem pravdivě ale vyhýbavě.

"Proč tak cestujete?"

"Kvůli práci." Pokrčila jsem rameny. Pouze se usmál a upil ze svého šampaňského. Překvapilo mne, že jsem mluvila pravdu. Malá část ve mně mu to chtěla vysvětlit a říct celé, ale ta větší část o tom pochybovala.

"Čím chceš jednou být?" Zeptala jsem se pro změnu já.

"Když jsem byl malý, chtěl jsem být pilotem." Usmál se. "Je to asi nemožný, ale..."

"Není to nemožné." Odporovala jsem a usmála se nad jeho snem. "Pokud to chceš, jdi si za tím."

Nicolas se usmál a zvědavě na mě hleděl. V očích mu jiskřilo a určitě to nebylo alkoholem.

"A co ty?" Co jsem měla říct? Že už mám kariéru rozjetou? Musela bych říct v jakém odvětví, pracuji.

"Od začátku to mám dané."

"Kvůli rodičům?"

"To ne!" Vyhrkla jsem s kroucením hlavy. "Já sama to vím."

"A líbí se ti to? Je to tvá vášeň?" Možná ano možná ne. Jak to mám vědět? Je má vášeň lhát lidem a neříkat pravdu? Jenže má vášeň je marketing. Je má vášeň žít v riziku? Nemám ponětí...

"Upřímně? Nemám ponětí..." Vydechla jsem pravdivě a zastrčila si neposlušný pramen za ucho.

"Tak to změň." Řekl. Zní to jednoduše, že?

"Nemůžu." Povzdechla jsem si.

"Proč?"

"Nemám se k čemu vrátit." Sklopila jsem zrak. Řekla jsem mu víc, než komukoliv jinému. A začala si něco uvědomovat. Plán bezstarostného roku nevyjde...

******

Šli jsme v naší ulici ruku v ruce. Probírali jsme všechno možné a nemožné. Děsil mě. Děsilo mě, že je mi s ním dobře. Víc než dobře...přímo báječně. Děsil mě fakt, že jsem v pasti.

Pouliční lampy nám svítili na cestu a občas problikávali. Zastavili jsme se u jednoho domu a stále se drželi za ruce. Dívali jsme si do očí. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že to musel slyšet i on. z jakého důvodu jsem byla nervózní? Balila jsem kluky v jednom kuse, tak proč jsem se teď cítila jinak?

Jeho pohled propíjel mé rty. Mé srdce poskočilo. Pomalu se ke mně naklonil a-

Já ucukla. Přála jsem si to. Více než cokoliv jiného. Políbit ho, obejmout a už nikdy nepustit, ale nemohla jsem.

Zvědavě se na mě podíval a zeptal se: "V pořádku?" Přikývla jsem, i když se mi chtělo křičet a mlátit kolem sebe. "Tak co se-"

"Nesmím se do tebe zamilovat." Vydechla jsem s bolestí, pustila jeho ruce a spěšně se rozešla k naší vile. Rozum zvítězil. S těží jsem zadržovala slzy, které se mi draly do očí. Jestli to bylo správné rozhodnutí, tím jsem si byla jistá. Věděla jsem, že nesmím. Ale proč to něco ve mně nechtělo pochopit? Nebo možná nedokázalo...

Tak tady mame takovou trochu sad kapitolku :( ale nebojte... Vaše ❤️dooblepako❤️