''Sandersovi''

Epilog

Někdy se objeví věc, která nás žene dál. Nezáleží na tom, jestli to dává smysl nebo ne. Prostě běžíte, protože musíte. Dech z vašich plic vychází, jakoby narážel do dalších stěn a musel tvrdě bojovat, aby se vůbec dostal ven. Cítíte pichlavou bolest v boku, nedokážete udělat už ani jeden krok a nejradši byste to zabalili. Jenže něco uvnitř vás, síla nebo rýpavý hlásek v hlavě vás nabádá, abyste pokračovali.

Teď to přeci nemůžeš vzdát. Musíš pokračovat, vždyť tohle je to, co si vždycky chtěl.

Jedna část chce pokračovat, běžet a už se nikdy nezastavit, ale ta druhá křičí a pláče, nutí vás zastavit a slíbit, že už nikdy takovou hloupost neuděláte. A vy protože už nemůžete dál, se zastavíte. Vydýcháváte ten běh a maraton a v tu chvíli ani nepřemýšlíte, jestli vás to bude mrzet. Je vám jedno, jestli budete někdy litovat, brečet a nenávidět se za to. V tu chvíli jste jen rádi, že to celé skončilo.

To je ten klíčový moment, na kterém záleží. Rozhodnutí je jen na vás a pak už ho nemůžete vzít zpátky. Možná to je ten důvod, proč to většinou vzdáme. Vyděsí nás ta zodpovědnost. Náš život je pouze na nás. My regulujeme jak se nás život v určitý moment změní. Můžeme zastavit všechny, kteří nás dělají nešťastné, můžeme políbit kohokoliv chceme. Nic nás nezastaví. Celý svět je v našich rukách a my nemáme ani ponětí, co s tím můžeme dělat. To je ten důvod, proč se většinou zastavíme. Ve chvíli, kdy se musíte rozhodnout, jestli běžet dál nebo se zastavit, zkrátka zastavíte, protože je to jednodušší.

Jenže já věděl, že se nesmím zastavit. Ona byla ta, na které mi záleželo nejvíc a já s ní musel mluvit. Potřeboval jsem s ní mluvit. Gigi byla jediná, do které jsem se kdy zamiloval, nikdy jsem nic takového necítil a nemohl jsem dopustit, aby to mezi námi skončilo takhle. Dlužil jsem jí vysvětlení a ona ho dlužila mně. Jestli se teď zastavím, nikdy už nebudu mít možnost napravit to.

Proto jsem běžel, i když jsem nemohl dýchat, bolely mě nohy a běh jsem nenáviděl. Jenže pomyšlení vysněného rozhovoru s ní, který jsem zatím vedl jen jako monolog, mě hnalo kupředu. Za tu bolest nohou mi to stálo.

Čas běžel jako voda a já si připadal, jako bych měl umřít. Ve chvíli, kdy jsem se chtěl zastavit a vydýchávat ten předlouhý maraton, jsem si uvědomil, že se přede mnou line ulice, ve které stojí Gigin dům. Ač mi to připadalo nemožné, zrychlil jsem tempo.

Už když jsem mířil k jejímu domu, mi přišlo, že něco není v pořádku. Moje domněnka se potvrdila ve chvíli, kdy jsem se zahleděl na ceduli před jejich obrovskou vilou.

"Na prodej?" zamumlal jsem zmateně. Rozhlížel jsem se kolem, jako bych tomu stále nemohl uvěřit. V hloubi duše mi to všechno došlo a zapadalo to jako puzzle, ale já se s tím nedokázal smířit.

"Snad sis nemyslel, že tady zůstane?" ozval se posměšný hlas kousek ode mě. Se zaťatými zuby jsem pootočil hlavu a měřil si Alexe nenávistným pohledem.

"Kde je?" zeptal jsem se, i když mi odpověď byla dávno známá.

Alex se ušklíbl. "Nedělej ze sebe idiota." mrkl na mě. "Rok uběhl. Je na cestě na letiště směr Los Angeles. Čeká jí vybírání nové kategorie a dalšího roku plného lží."

"Lžeš." obvinil jsem ho, ale můj hlas nezněl tak sebejistě, jak bych si přál. Nevěřícně si odfrkl.

"Nicolasi, přál jsem vám to, opravdu ano. Ale ona není typ, co by tu zůstal. Takhle my v marketingu nefungujeme, jsme šmejdi, kterým jde jen o prachy."

"Takový si možná ty!"

"Gigi je úplně stejná." trval na svém. "Věděl si do čeho jdeš."