''Sandersovi''

Něco ti dlužím

Ležela jsem v posteli. Na zádech a sama. Koukala jsem do stropu a přehrávala si včerejší večer. Měla bych jít do školy, ale to bylo to poslední, co mě zajímalo. Strop byl zajímavější. Uvnitř mě byl boj. Bitva, ve které válčilo rozhodnutí, jestli to bylo správné a nebo ne. Ani jedno nedokázalo zvítězit. Správně by se mělo vítězem stát ANO, ale proč se nestalo? Už se ze mně stal vážně blázen. už i v mé hlavě spolu bojují slova.

"Gigi?" Ozvalo se ze zdola. Neměla jsem v plánu odpovědět. Pokud mě nikdo neuslyší, budu tu moct zůstat se svým stropem. Takže i můj nejlepší kamarád je teď strop...

Slyšela jsem kroky. Někdo otevřel mé pootevřené dveře a vstoupil. Cítila jsem jak se pod jeho vahou prohnula postel. I tak jsem se ale nezvedla.

"Co tady děláš? Musíš do školy." Chlapecký známý hlas....Kevin! Nic jsem neřekla, ani nevzhlédla zrak. "To tady chceš, zemřít?" Opět jsem nic neřekla. Kevin si povzdechl a opřel se o čelo postele. Cítila jsem, jak mě sleduje. "Co se stalo?"

"Já ti to teda povím!" Vyjekla jsem a prudce se zvedla. Polekaně sebou trhl a nechápavě na mě hleděl. "Jsem blbá." Plácla jsem sebou do postele. Povzdechl si.

"Proč?"

"Šla jsem s ním na večeři."

"A?" Nevěřícně jsem na něj hleděla.

"A?! Vždyť je to jasné. Asi se chytl, dala jsem mu naději a jak to skončilo?!"

"No..Jak?" Zeptal se nejistě. Povzdechla jsem si a zakroutila hlavou.

"Chtěl mě políbit." Řekla jsem smutně. Nad tou vzpomínkou mě bodlo u srdce.

"CO je na tom špatnýho?"

"Máš mozek?!" Vykřikla jsem a bouchla ho do ramene. "Všechno!" Stále na mě nenchápavě hleděl. Protočila jsem očima a zkřížila ruce na hrudi. "Nemůžu s ním být."

"A proč ne? Máš ho ráda a on tebe podle všeho taky. Proč to komplikuješ?" Já že to komplikuji?! Měla jsem zamčené srdce a zakázanou lásku. Ale pak přišel on, usmál se a všechno to zkazil!

"K čemu to je? Zamilovat se na rok a pak ho opustit? Vždyť to nemá cenu. Akorát mu ublížím a pak i sobě." Zašeptala jsem se sklopeným zrakem.

"Takhle si ubližuješ mnohem víc. A jemu taky." Odporoval Kevin. Zakroutila jsem hlavou a snažila se zahnat slzy.

"A co mu pak mám říct? 'Sorry, jedu pryč, rok uběhl. Lhala jsem?!¨To přeci nemůžu."

Cítila jsem se opravdu mizerně. Celou dobu jsem se snažila jen o jedno. Věnovat se kariéře a nenechat se ovlivnit tou vlnou kluků. Nebála jsem se vedení, ale sama sebe. Té bolesti, kterou bych pak stoprocentně cítila. A nešlo by jí zabránit. Způsobila bych to jenom proto, že jsem se na chvilku zamilovala. Copak to stojí za to?

"Co kdyby si přestala přemýšlet?"

*******

Nevím, jak jsem to dokázala, ale byla jsem ve škole. Oblečená a upravená. Přijela jsem o chloupek pozdě, ale nikdo to neřešil. Já tedy ne. Kevina stálo hodně přesvědčování a sil, dostat mě sem. Celou dobu i v autě do mě hučel a snažil se mi vysvětlit, že bych ho měla poslechnout. Zešílela jsem? Nejspíš.

Stála jsem na chodbě a vyčkávala. Byla jsem nervózní a klepala jsem se strachy. Snažila jsem se uklidnit svůj dech, ale moc se mi to nedařilo. Od malička jsem měla zlé a hloupé náppady. Pak se to změnilo, ale jeden hloupý falešný bratr mi to musí překazit!

Od schodiště se ozval smích. Šli tři kluci a mezi nimi on. Procházel uprostřed s úsměvem,na tváři. Přesto jsem na něm viděla, že šťastný není. V očích neměl ty jiskřičky, které tam vždycky jsou.

Zhluboka jsem se nadechla a vydala se k nim. Okamžitě se přestali smát a jen mě sledovali. Nicolas se tvářil překvapeně a těžko to skrýval. Bez řečí jsem k němu došla a postavila se před něj. Kde jsem sakra nechala hlavu?!

Zvědavě na mě hleděl a nejspíš chtěl vysvětlení.

"Něco ti dlužím." Pronesla jsem a divila se, že můj hlas nezní roztřeseně a nejistě. A při tom jsem se tak cítila. Ještě zvědavěji se na mě podíval. Chtěl něco namítnout, ale já ho nenechala.

Svoje rty jsem přitiskla k těm jeho a přála si, aby se neodtáhl. A on se neodtáhl. Chytil mne kolem pasu a přitáhl k sobě. Obmotala sem si ruce nad jeho krkem a víc se k němu přitiskla. Snažila jsem se do toho polibku dát všechno, co jsem měla. Lásku a i vztek, který jsem na sebe měla. V břiše mi vybuchl milion motýlků a po zádech mi přejelo příjemné mravenčení. Uvědomila jsem si, že jsem po tom celou dobu toužila. Přála jsem si ho políbit už včera, ale asi jsem jen potřebovala zahrabat svůj mozek hluboko do země.

Občas se vyplácí nepřemýšlet nad věcmi. A někdy se ty nejlepší věci přihodí, když si to nepřejete. Jenže pak, už nechcete, aby zmizeli...