''Sandersovi''

Plány lásky

Říká se, že když je člověk zamilovaný, chová se jako blázen. A prý je to pravda, alespoň podle toho, co jsem vždy slýchávala. Nikdy jsem neměla sebemenší ponětí o lásce. Nebyl člověk, do kterého bych se skutečně zamilovala. Jediní, které jsem milovala mě buď zradili a nebo opustili.

Moje maminka byla neobyčejně krásná a půvabná žena. Navíc byla hrozně chytrá a vynalézavá. Vždy jsem v ní viděla svůj vzor. Jako malá jsem věděla, že až vyrostu chci být silná jako ona. A ona říkávala: "Neboj se princezničko moje, budeš ještě silnější." Byla jsem malá holka, která věřila na pohádky a na šťastné konce. Mamka vždy říkala, že nám pohádky dávají naději. Že díky nim můžeme věřit v šťastné konce. Ale když umřela, umřela s ní i moje naděje, být silnou. S její smrtí jsem pochopila, že mě pohádky udělaly akorát naivní.

A otec? Ten příběh už znáte. Byl už to poslední člověk, kterého jsem milovala, ale on tu lásku pohřbil. A pohřbil s ní i mojí víru k lidem. Pokaždé když jsem si na tátu vzpomněla, vybavila se mi bolest a strach. Strach z něj a bolest z jeho činů...

Dlouho jsem se budila z nočních můr, ve kterých moje maminka umírala a otec dokončoval to, co začal. Mojí bolest. Nevěřila jsem, že bych mohla potkat někoho, kdo mě toho strachu zbaví a komu budu moct věřit. A hlavně koho budu milovat.

Ale našel se...

"Jsi v pohodě?" Ozvalo se pobaveně u mého ucha. Díky tomu jsem si uvědomila, že mi někdo máchá před obličejem rukou. Zmateně jsem vzhlédla a naskytl se mi pohled na šklebícího se Kevina. Zadívala jsem se na osazenstvo u stolu (zrovna jsem seděla na snídani). Amber se na mě starostlivě dívala a Dan v klidu pil svou kávu a četl u toho noviny.

"Jo." Řekla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem na jeho otázku neodpověděla. "Jen jsem se zamyslela."

Amber se zasmála a pobaveně zakroutila hlavou. "Láska je silná."

"Ty nic o lásce nevíš." Pronesl kysele Dan a otočil stránkou v novinách. Amber vzala vidličku ze stolu a bodla ho s ní do ruky. Dan zaskučel a ublíženě se na ní podíval. Ona si jen nevinně dala jahodu do pusy a nasadila své brýle. Věděla jsem, že se schyluje k další hádce.

"Raději půjdu." Vyhrkla jsem rychle a zvedla svůj batoh ze země. Byla jsem s Nicolasem domluvena, že mě doma vyzvedne. Nevěděla jsem, co se bude dít, ale nebála se. Jemu jsem věřila.

**********

Stála jsem před naším domem na chodníku a vyčkávala. V uších mi hrála hudba ze sluchátek a já si podupávala nohou do rytmu hudby. Na sobě jsem měla lehké letní šaty a na hlavě klobouk. Bylo teplo a tak jsem si do batohu přibalila plavky a opalovací krém. Přeci není takový blázen, aby mě bral někam na tůru.

Než jsem se nadála, prosvištělo ulicí auto a zastavilo přímo přede mnou. Nicolas se na mě jen vesele zazubil a sundal si své sluneční brýle. Chtěla jsem nasednout na sedadlo spolujezdce, ale něco bylo špatně...

"Co to je?" Zeptala jsem se hloupě při pohledu na obrovského plyšového medvěda, který zabral celé sedadlo.

"Rozhodl jsem se, vyměnit parťáka." Mrkl na mě bláznivý šofér auta a já se na něj nevěřícně podívala.

"Ty mě chceš vyměnit?" Zněla jsem naoko naštvaně a uraženě.

"Ne." Vyhrkl, když si změny v mém hlase všiml. "Vlastně je pro tebe."

Vykulila jsem oči a ohromeně stála. Pro mě? Podívala jsem se na plyšového medvěda a zase zpátky na Nicolase. Hledala jsem v jeho obličeji stopy, které by naznačovaly, že si dělá legraci, ale nic jsem nenašla. Vypadal, že to myslí smrtelně vážně, akorát mu na tváři hrál pobavený úsměv.

"Pro mě?" Zeptala jsem se pro jistotu a nemohla znít víc bláznivě a hloupě. Přikývl. "Asi ti zavolám terapeuta." Zakroutila jsem pobaveně hlavou. "Přijde mi, že jsi čím dál tím větší blázen."

Oba jsme se zasmáli a Nicolas sáhl po plyšovém medvídkovi. Opatrně ho položil na zadní sedadlo a poklepal na to přede mnou. Bez váhání jsem nasedla do auta a připoutala se. Okamžitě jsme rychlou jízdou vyjeli...

Projížděli jsme kolem vil a domů rychlostí blesku a já začala cestu před námi nepoznávat.

"Kam to vlastně jedeme?" Zeptala jsem se po dlouhé chvilce ticha.

"To je překvapení." Usmál se a vážně se na mě podíval. "Věříš mi?"

Hleděla jsem mu pevně do očí, které mě pozorovaly se stejnou sílou. "Samozřejmě." Řekla jsem bez pochyb. "jinak bych ti nesvěřila své největší tajemství."

"No jo! Slečno marketingová!" Zasmál se, ale když viděl, že se nesměji, omluvně se na mě podíval. "Nezlob se. Je to jen práce."

"Práce při které musím lhát." Řekla jsem bez jakékoli emoce. Cítila jsem jeho pohled, který na mě upíral, ale neotočila jsem se na něj. Dál jsem hleděla na silnici a nic neříkala.

"Všichni lžeme." Povzdechl si a snažil se mne uklidnit. Rezignovaně jsem sklopila pohled a nakonec  ho otočila právě na něj. Věděla jsem, že má pravdu, ale výčitek svědomí mě nezbavil. Přikývla jsem a snažila se, aby to vypadalo, co nejvíc přesvědčivě. Ale nepodařilo se a on to nejspíš poznal. Chytl mě pevně za ruku a já jí vděčně stiskla.

"Noták." Usmál se. "Přeci si tím nebudeš kazit tak krásnej den."

Má pravdu. To nebudu....

********

Vždycky jsem si říkávala, že cákání a blbnutí v moři je pouze ve filmech. Pokaždé to vypadalo tak pěkně a ....zamilovaně. Přála jsem si to zažít, ale věděla jsem, že to je nemožné.

Až do dneška.

"No počkej!" Křičel na mě Nicolas, když jsem ho pocákala slanou vodou z moře. Okamžitě jsem se dala na útěk a dobře, že mě to napadlo. Rozběhl se za mnou a chtěl se pomstít. Pištěla jsem a smála se, ale není divu, že mě dohnal. Vždyť je o tolik větší a silnější. Hodil si mě přes rameno a plácl sebou-i se mnou-do vody. Vyplavala jsem na hladinu a skočila mu na záda.

Museli jsme vypadat komicky. Dívka, která se snaží kluka utopit tím, že mu skočí na záda a myslí si, že se mu pod jeho vahou prolomí a ona vyhraje. Marná snaha, že?¨

"A támhleto je velký vůz." Zašeptal Nicolas a ukázal na oblohu, kde už se vyjímali hvězdy. Milovala jsem je. Milovala jsem měsíc. Vždycky, když si budeš připadat opuštěná koukni se na měsíc. V tu samou chvíli se na něj někdo dívá také... Zněla mi maminčina slova v uších. Teď jsem měsíc ale nepotřebovala. Měla jsem kluka, který seděl opřený o strom a držel mě v náručí. Jeho melodický hlas, který vyjmenovával všechny hvězdy mě uspával. A já věděla, že když usnu, ráno tu bude. Protože jsem mu mohla věřit...

Hezký víkend❤️