''Sandersovi''

Fyzická bolest je proti tomu brnkačka

Během posledních týdnů jsem se propadla do takové agonie, že bych vám mohla vyjmenovat všechny typy sebevražd a násilí. Ale protože nechci vypadat tolik děsivě, raději to neudělám.

Moje dny byly každý jako ten předchozí. Spousta lidí by si myslelo, že mě ten stereotyp přestane bavit, ale spletli by se. Když máte depresi, neuvědomujete si, jak vlastně žijete. Kolikrát ani nevnímáte své okolí.

Ale abych vám popsala moje týdny v neustálém vzteku a smutku. Většinou jsem den předtím propadla do hysterického záchvatu breku a mlácení kolem sebe, vyčerpáním jsem poté usnula a spala, až do rána. Moje rána byla čím dál tím víc děsivá. Nevím, jestli to bylo rozcuchanými vlasy, zarudlými oči od pláče a modřiny, jak jsem do všeho mlátila, nebo to bylo tím pocitem zoufalství a nenávisti, který byl každým dnem silnější. Když moje ohromené já přestalo zírat do rozbitého zrcadla, které se mi jednou večer podařilo rozbít, jsem se přesunula na šíleně dlouhou sprchu. Ne jen, že trvala třeba hodinu, to by ještě moje část, ve které zbylo alespoň trochu rozumu dokázala pochopit, ale moje tělo jsem si při tom drhla jako o život. Skoro až do krve. Možná jsem si ze sebe chtěla vymýt všechnu tu bolest a špínu, kterou jsem kvůli Alexovi na sobě nosila. Mojí sprchu jsem zakončila tupým zíráním na stěnu před sebou, žiletkou v ruce a přemýšlením jestli se říznout nebo ne.

Snažila jsem si říkat ne, opravdu ano. Být poslušnou dívkou, která své problémy vyřeší inteligentnějším způsobem než, že si ublíží. Nikdy jsem totiž nechápala lidi, co si vzali nůž nebo žiletku a užívali si ten pocit. Vždyť to muselo bolet.

Až dnešní ráno mi došlo, že ta bolest, je to jejich řešení. V tu chvíli jsem nedokázala racionálně myslet. Proboha, bylo mi sedmnáct! Zažila jsem svojí první lásku a opravdu věřila, že by to mohl být ten pravý. A on byl. Věděla jsem, že nikoho jiného už nepotkám, že on bude ten na koho bych myslela do konce života, i kdybych žila s někým jiným. Mohla bych toho nového milovat, ale nikdy by to nebylo tolik jako Nicolase. Nikdy v životě nepocítím tak silnou lásku, i přesto, že jsem byla poměrně mladá, věděla jsem to.

O to horší pocit a bolest jsem v sobě měla. To uvědomění si, že už nemám nikoho, kdo by mě miloval, mi rvalo srdce. Byla bych ochotna udělat cokoliv jen, aby to mučení uvnitř mě, skončilo. Tehdy, když mi táta provedl tu hnusnou věc, cítila jsem v sobě bolest, ale byla jiná. Od táty to byla zrada, moje víra v něj skončila v den, kdy se pro tuhle špínu rozhodl. S Nicolasem to bylo jiné. Věděla jsem totiž, že je to moje vina. To já šla do klubu. To já mluvila s Alexem. To já se s Alexem vyspala, to já jsem si nehlídala svoje pití, což je to nejdůležitější pravidlo v klubu. To já nebyla dost silná, abych se Alexovi postavila.

Vzala jsem si žiletku a držela ji před obličejem. Zírala jsem na ni, jako bych ji viděla poprvé v životě. Můj pohled mohl vypadat skoro až fascinovaně, zhypnotizovaně. Napadlo mě, že by mi jiná bolest mohla pomoct, alespoň na chvilku zapomenout. Znáte to. Když nad něčím nechcete myslet, přepnete svůj mozek na jinou vzpomínku, veselejší. S bolestí to funguje stejně, ne?

Alespoň jsem si to v tu chvíli myslela.

O žiletce jsem věděla, že bude ostrá, byla úplně nová. Naposledy jsem se podívala na své zápěstí a zavzpomínala. Chtěla jsem tam jednou mít tetování. Možná nějaký malý nápis nebo znak. Vždy se mi líbilo tetování pro nejlepší kamarádky nebo sestry, ale ani jedno jsem neměla. Na chvilku jsem se zamyslela, jestli je to to, co opravdu chci. Má mi zápěstí zdobit nějaká jizva, když by tam mohl být můj nejoblíbenější citát nebo motto? Moji odpověď jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem ucítila štiplavou bolest na ruce. Překvapeně jsem zamrkala. Na zápěstí byla opravdu malá ranka, na které se hromadila krev. Říznutí nebylo hluboké, nechtěla jsem vykrvácet. S kamennou tváří jsem sledovala krev, která mi pomalinku stekla po paži. Nebyl to dlouhý pramínek krve, neřízla jsem tolik, ale i tak mě fascinoval.