!!Varuji před tím, že tohle je pouze fikce, a také můj první příběh.!!
P.S.: Pro hnidopichy... Nečtěte to...
Jsem Katherina a je mi 18 let můj otec je králem menšího království.
Problém je ten, že díky nedávné válce nemá království dostatek peněz a...
Ráno jsem vstala a podívala jsem se z okna, byl nádherný den. Svítilo sluníčko, prozpěvovali ptáčci, květiny voněly celým zámkem a vlastně celým královstvím.
Přišla za mnou Lisa, moje služebná. Je to starší, milá paní. Když jsem byla malá, byla zaroveň moje chůva, ale někdy mám pocit, že je mojí chůvou i teď. Pomohla mi obléci se do modrých šatů. Byly bez ramínek a v horní části obepínaly tělo. Ve spodní části byly nabírané a měly prostornou sukni. Od shora až dolů byly vyšívané kamínky a perličkami. Rozčesala jsem si své vlnité tmavě hnědé vlasy a nechala je volně vlát.
Vyšla jsem ze svých komnat a zamířila do jídelny, kde už seděli matka a otec. Sedla jsem si k nim a potom už se jenom čekalo na mého mladšího bratra Chrise. Když bratr přišel pustili jsme se s tichostí do jídla. Takové ticho jsem snad ještě nezažila, bylo slyšet jen křupaní čerstvého pečiva a polykaní jídla společně s pitím. Ticho, že by byl slyšet špendlík padajicí na zem. Otec se tvářil celou snídani zamyšleně a matka smutně. Bratr se cpal snídaní a neřešil své okolí. Já jsem střídavě sledovala matku a otce.
Po snídani jsem opustila s úklonou jídelnu a šla jsem do svých komnat. V komnatách jsem se převlékla do bílých šatů a vlasy jsem si svázala jenom vepředu, aby mi nepadaly do očí. Nazula jsem si dámské jezdecké boty a vyrazila jsem do stáje za mým koněm.
Cestou jsem se stavila ještě v kuchyni a nabrala jsem jablko, mrkev a tři kostky cukru.
Otevřela jsme stáje a rovnou jsem vyrazila za svou bílou klisnou Tamarou. Už mě cítila a zvesela řehtala, jako o život. Ani jsem se nenamáhala se sedlem a vzala jsem pouze uzdu. Nasadila jsem jí ji na hlavu a vedla ji ze stají ven.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Projížděla jsem na mém milovaném bílém koni královstvím a sledovala vše okolo mě. Pozorovala jsem les, řeku, ptáčky, zajíce, srnky a ostatní zvířata, jsou tak volní. Takhle já nikdy volná nebudu. Sledovala jsem děti, jak se honí po lesech a loukách, jak holčičky pletou věnce a chlapci šermují klackama. Usmívala jsem se nad tím, jak šťastně vypadají i když nemají všechno, jsou chudí, a přesto tak moc veselé a šťastné.
Říká se, že z koňského sedla je vše hezčí, ale to co jsem viděla při projíždění městem opravdu hezké nebylo. Lidé umírali z hladu a byli nemocní, dřeli se a neměli co k jídlu. Nic zde nerostlo, bylo to otřesné. Jak může být lid tak hloupý a hnát sám sebe do záhuby. Vzala jsem váček s penězi, který jsem měla přivázaný na opasku na šatech. Slezla jsem z Tamary a rozdala jsem peníze dětem a starým lidem, alespoň to by jim mohlo trochu pomoci.
Nasedla jsem na mého milovaného přítele a rozjela se, co nejrychleji na zámek. Doslova jsem letěla směrem kuchyně a nabrala chléb a zeleninu. Nezapoměla jsem ani na jablka.
Znovu jsem se rozjela do města a dala jídlo lidem. Měla jsem je ráda a nerada si připoušťím, jak mají těžký život mezi tím co my si žijeme, jako v peříčku i když ne tak docela... Lidé mi děkovali a děti mi nosili kytičky a kamínky. Byla jsem ráda, že jim alespoň na chvíli můžu trochu ulevit. Zpátky jsem jela o něco pomaleji.
Hned, jak jsem přišla do zámku běžela jsem za otcem. Ani jsem nezaklepala a rozrazila jsem dveře jeho pracovny.
"Katherino, neumíš zaklepat!!!" "Víš, jak to vypadá ve městě?" "Neumíš odpovídat! Ano vím! A co by jsi s tím asi tak chtěla udělat!" "Copak nejsou žádné možnosti?" "Jo jedna tu je. Ale jen jedna." "Jaká?" "Musela by ses provdat za někoho, kdo by se o tuto zemi postaral a finančně ji zabezpečil... A to po tobě nemůžu chtít." "Záleží na mě osud království. Jak se mám podle tebe rozhodnout?" "Rozhodni se sama." "Vezmu si kohokoli jen ať náš lid, takhle netrpí a naše kralovství nezanikne." "Myslíš na všechny jen ne na sebe." "Nejsem sobec a stejně bych si musela vzít někoho, koho nikdy nebudu milovat..." "Vezmeš si krále Thomase. Je to dobrý a mladý panovník." "Myslíš, že ten urozený chlap, co mě nesnáší si mě je ochoten vzít za ženu a strávit se mnou celý život?" "Myslím, že ano. Kdo by si nechtěl vzít tak nádhernou ženu, jako seš ty. Navíc je ti už 18, víš kolik dívek je už v 16 i dříve vdaných? Už by ses měla vdávat" "Víš o tom, že spolu nikdy nepromluvíme víc než 1 nebo 2 slova? Je hrozně moc chladný. Ale protože nejsem sobecká, namyšlená a rozmazlená královská dcera vezmu si ho. Ovšem pouze, jestli o mně bude stát." "Zítra tam pojedeme." "Už zítra? Ví o té možnosti matka?" "Ano. Čím dříve, tím lépe. Jistěže ví." "Dobře."
Uklonila jsem se a vydala se do svých komnat. Bloudila jsem chodbami zámku a přemýšlela nad tím, jestli by mě Thomas mohl mít, alespoň trochu rád. A jestli se změnil.
