He save•She save [CZ]

11. Zmijozel s Nebelvírem

Z pohledu Dakoty

Posledních pár dnů se mi dařilo překvapivě dobře. Vzpomněla jsem si na všechno před tím než jsem byla očarována. Nějak mi došlo, že ty ostatní věci už se nedozvím, protože Draco se zapřisáhl, že o tom mluvit nebude, takže nic.

Věděla jsem, kdo by mi mohl pomoct, je to moc dobrá kouzelnice, i když se to nezdá a Draco by s tím rozhodně nesouhlasil, protože se jí bojí, ale nechce to přede mnou nahlas přiznal, jenže v tomhle je celkem průhledný. Než jsem ovšem mohla dát vědět Belle, musela jsem se dostat z postele, ve které ještě budu držena dva dny.

,,Draco, budu v pohodě. Nebude zas takový rozdíl, jestli začnu chodit o dva dny dříve nebo později," snažila jsem se mu vysvětlit. Už jsem to měla všechno naplánované, ale Draco mi to tak nějak kazil.

Vzal mě za ruku a zahleděl se mi do očí. ,,V žádným případě, zlato."

Tak můj plán uskutečníme až za dva dny. Bylo to ale delší než jsem myslela. Draco u mě trávil co nejvíce času, ale taky zde nemohl být dvacet čtyři hodin denně. Navštívila mě i profesorka, teď už ředitelka, McGonagalová. Ptala se mě na to, co se stalo a říkala, že je to čest mít nás tady. Já jsem si tedy moc čestně nepřipadala.

Konečně jsem se dočkala. Byla tu poslední noc. Draco tu byl celý dnešek a i tu včerejší noc. Vůbec nespal, a tak jsem ho poslala do postele. Odporoval, ale stejně jsem vyhrála. Nějak jsem nemohla spát, když už jsem usnula, měla jsem noční můry, takže jsem se asi ve tři ráno rozhodla, že zůstanu vzhůru.

Vyděsila jsem se, když jsem uslyšela kroky blížící se ke mně. Nenapadlo mě nic víc, než dělat, že spím. Nenápadně jsem si k sobě přitiskla Dracovu hůlku. Mám jeho hůlku, protože ta moje zůstala někde doma, jelikož mé druhé já neumělo kouzlit. Draco, před tím než odešel, mi ji tady nechal na obranu. Řekl, že když u mě nemůže být sám jako ochránce, nechá mi tu aspoň svou hůlku.

Člověk, kterého jsem se v tu chvíli nejvíc bála, si sedl na vedlejší postel a začal mluvit: ,,Ahoj Dakoto. Já přišel jsem jen tak, abych... No vlastně ani nevím proč jsem přišel."

Znala jsem ho. Byl to ten chlapec, který porazil Draca společně se mnou. Draco mi o něm vyprávěl. Julian.

,,Jsi strašně krásná a je mi moc líto, že jsem ti ublížil," pokračoval.

Rozhodla jsem se ozvat. ,,Děkuji, ale to je dobré, víc jsi mi pomohl než ublížil."

Lekl se. ,,Jé, omlouvám se, nevěděl jsem, že nespíš."

Usmála jsem se. ,,Nechoď, ráda si poslechnu, co máš na srdci."

Zdál se být nervozní. ,,Ne, to zas ne. Je to divný. A jak jsi myslela to, že jsem ti víc pomohl než ublížil?"

Snažila jsem se být milá. Ne, že bych normálně milá nebyla, ale vypadalo to, že kdybych změnila o trochu svůj hlas, myslím, že by utekl. ,,On ti Draco neřekl, že jsem si vzpomněla. Už vím všechno, teda kromě toho, co se stalo, když jsem měla vymazanou paměť."

,,Draco je na mě tak docela dost naštvaný, takže zrovna moc nekonverzujeme." Ironicky se uchechtl.

Něco ho trápilo, ale nevěděla jsem co. ,,Musíš ho omluvit. Má mě rád a nedopustil by, kdyby se se mnou něco stalo. Je to složitý člověk a někdy je těžké rozeznat, jak se cítí, ale vím, že mě miluje."

,,Chápu to," řekl sklesle.

,,Umím naslouchat, tak mi řekni, co se děje."

Povzdechl si. ,,O to nejde. Je to takové... Jak to říct? Ehm... Trapné."