He save•She save [CZ]

12. Vězení

Z pohledu Dakoty 

,,Draco, prosím!"

,,Ne, nehodlám jít za tvou bláznivou, vraždící kámoškou. To ne!" bránil se Draco. 

,,Je to tvoje teta," zamračila jsem se. 

,,Bláznivá teta," dodal. 

Objala jsem ho okolo ramen a zadívala jsem se mu hluboko do očí. ,,Prosííím!"

Od té doby, co jsem se přidala ke smrtijedům a byly takové ty potyčky v Vodemortem, je Draco z jedné strany jako vyměněný, ale z té druhé strany je to pořád ten blonďatý pomstychtivý kluk. V tomhle případě je to ten první případ. 

Když se jeho výraz nezměnil, řekla jsem: ,,Bella už není taková jako bývala. Změnila se, opravdu moc."

,,Vážně?" Pozvedl obočí. ,,Mě stačilo, když jsem ji potkal jak jsi byla v nemocnici. Už nikdy víc. Myslel jsem, že moje hlava skončí na její zdi a zbytek těla bude její oběd." 

Začala jsem se smát jako potrhlá. Tohle jsem fakt nečekala. ,,Ona není žádný kanibal. A navíc, neříkej mi, že už tam si na ní neviděl žádnou změnu."

Jeho oči poklesly. Tím přiznal, že mám pravdu. Popadla jsem ho za ruku a běžela jsem k ředitelně. Museli jsme oznámit, že odjíždíme a já se ještě chtěla rozloučit s Julianem. I když se stalo mnoho událostí, přece jsem si ho zamilovala. 

Netrvalo dlouho a stáli jsme na dvoře celého hradu společně s Julianem a Aubrií. 

,,Moc rádi jsme vás poznala," řekla jsem Julianovi a Aubrii. Draco se mnou očividně moc nesouhlasil. 

Oba jsem je objala. Draco tam jen tak stál a přehlížel. Oni si všimli, že s ním není něco v pořádku. Hned jsem ho dloubla do břicha loktem. Tázavě se na mě podíval a já jen naštvaně zakroutila hlavou.

,,Jste u nás doma kdykoli vítáni. Stačí poslat sovu a my vás budeme očekávat," řekla jsem nakonec. 

Opětovali jsme si úsměv a najednou jsem okolo nás viděla tmavý les a taky jsem začala pociťovat svou snídani trochu víš než v žaludku. 

,,Jsi v pořádku?" Draco mě objal jednou rukou okolo pasu. 

,,Mohl jsi být milejší," pronesla jsem se zatnutými zuby. 

,,Promiň, prostě jsme si nepadli do oka."

,,Já mu toho hodně dlužím." Můj hlas mě málem zradil z toho jak mi bylo špatně. 

,,Máš pravdu, dlužíme mu hodně," přiznal. 

Trvalo mi chvíli než jsem se zotavila. Tohle asi nebude má silná stránka. 

Propletli jsme si s Dracem prsty na rukách a vyšli jsme k Malfoyovic sídlu. Trochu mě trápilo, že se Draco odstěhoval dřív než Bella, ale to teď nebylo důležité. 

Celé to tu vypadalo opravdu staře. Vlastně to vypadalo skoro stejně jako, když jsem tu byla naposledy, což není zase tak dobrá vzpomínka. 

Dracovo rodiče zůstali oddáni Voldemortovi i po jeho smrti. Ostatně stehně jako Draco. Poznala jsem to podle toho, že jim zůstalo tetování. Mně zmizelo, za což jsem byla ráda, ale teď je zpět. Bylo to divné, protože jsem se nijak zvlášť necítila oddaná Voldemortovi. 

Dracův otec by měl být ještě pryč. Počítala jsem s tím, že bude těžké přemluvit Bellu, aby se obrátila proti němu. Přece jenom je to její švagr. Ale já neměla na výběr. On jen tak nepřestane, pokusí se mě zničit. Když to nevyšlo před tím, a to mi musel vymazat paměť, co asi vymyslí teď. Hodlala jsem zůstat s Dracem, ať už by to stálo cokoli. I kdyby to mělo být sebevíc zničující.