He save•She save [CZ]

8. Pravda i lež

Z pohledu Dakoty

Když jsme přišli k nám domů, vypadalo to tam hrozně. Všude na zemi byly poházené krabice od pizzy, kelímky od zmrzliny. ,,Moc se ti omlouvám," řekla jsem s psíma očima.

Zasmál se. ,,To je dobrý, uklidím to a ty se zatím posaď."

,,Chci ti pomoct," naléhala jsem.

Přistoupil ke mně a vzal mě okolo pasu. ,,Jsi hrozně tvrdohlavá. Víš, že po tom zákroku musíš odpočívat."

Jak měl tak položené ruce na mých bocích, využil jsem toho a objala jsem ho. ,,Obdivuji, že jsi to se mnou ještě nevzdal."

,,Na tohle jsem nikdy nepomyslel. Vím, že jsi holka a já bych měl poslouchat tebe, ale teď si na pár dní vyměníme role, jo?"

,,Nenechám tě v tom samotného. Je to těžká role." Uchechtla jsem se.

,,Měla by sis jít odpočinout. Uklidím a pak popřemýšlím, co bych mohl s tebou udělat."

,,Chci tu být s tebou."

Bylo divné, že jsem se k němu najednou tak cpala, ale jak se mi občas objevují ty vize, mám k němu čím dál větší důvěru.

Zvedl mě ze země. Lekla jsem se a mírně jsem vykřikla. Usmál se a donesl mě na gauč, kde mě přikryl dekou. ,,Tak jo, zůstaň tu."

Usmála jsem se na něj.

Mezi tím, co já jsem ležela a nečinně přehlížela, Draco sbíral bordel na zemi. Vypadal tak roztomile. A bylo to tu zase. Další vize.

Mé mladé já sedělo v temné místnosti. Najednou se otevřely dveře a v nich stála Dracova matka. ,,Ukaž mi tu ruku. Zbavím tě toho tetování."

Vděčně jsem se usmála. ,,Kde je Draco?"

,,Čeká na nás dole v obýváku." Úsměv mi oplatila.

Přiložila svou hůlku na mé zápěstí. Začala říkat nějaká slova, kterým jsem nerozuměla. Začala jsem křičet bolestí. Pálilo to tak strašně moc. ,,Prosím, přestaňte," zakřičela jsem se zatnutými zuby.

,,Co ti je?" Slyšela jsem Dracův hlas.

Byla jsem zpátky. ,,Jenom mě rozbolela hlava," zalhala jsem.

Něco tušil, ale nechal to být. ,,Tak fajn, to uklízení nechám na odpoledne."

,,Ne, nenech se kvůli mně omezovat."

,,Jsi pro mně všechno, takže se o tebe musím dokonale starat, protože kdybych tě ztratil, ztratil bych celý svět." Lehce se pousmál, ale nebyl to takový ten čistý úsměv, byl až moc falešný v jeho očích, ale věděl, jak mě má dojmout.

,,Mohl bys pro mě něco udělat?" Řádně jsem toho, co řekl, chtěla využít.

,,Ovšemže," odpověděl s mírnou pauzou. ,,Copak by si přál můj svět?"

Začervenala jsem se. ,,Co takhle si zajít do kina? A než řekneš, že ne, chtěla bych tě upozornit, že je to taky jistý druh odpočívání."

Svůj obličej nastavil do naštvané grimasy, ale byly vidět jeho cukající koutky. ,,Myslím, že bych to mohl nějak zařídit." S mým překvapením souhlasil.

Z pracovny přinesl laptop a položil mi ho na kolena. ,,Vyber si nějaký film. Já to tady zatím dodělám."

V místním kině toho moc nedávali, ale když už jsem to chtěla vzdát, objevila jsem film, co se jmenoval Objetí. Mělo to být o dívce, co miluje svého staršího nejlepšího kamaráda, který je anděl, a když bude mít ta dívka sedmnácté narozeniny, dozví se, že je to samé a má na světě jisté poselství, ale odmítá to přijmout, jelikož jinak by se musela vzdát svých citů k němu.