He save•She save [CZ]

5. Zpět do života

Z pohledu Dakoty

Ráno jsem vstala velice brzy. Zaskočilo mě, když jsem nikde neviděla Draca ležícího v posteli. V tu chvíli my to ale začínalo být jedno. Rychle jsem si vzala svůj kufr a začala jsem si házet věci do tašky.

Z mého soustředění mě vyrušil Dracův hlas. ,,Co to děláš?" zeptal se zmateným hlasem.

,,Musím odjet."

,,Proč?" vyděsil se. ,,Nechceš si sednout a probrat to?"

,,Ne!" vyjekla jsem na něj hrubým hlasem. ,,Nech mě jít. Nech mě žít si svůj vlastní život bez těch nějakých kouzel nebo či co a já tě nechám žít ten tvůj. Nemá to cenu, Draco."

,,Ale já nechci žít život bez tebe. Chci tě tam mít. Vždycky, když si vybavím budoucnost, tak vidím jenom tebe. Nic víc. Jsi tam jen ty."

Teď jsem se cítila ještě víc provinile, než před tím. Bylo mi to tak strašně líto, on si to nezaslouží, ale jde tady o nás všechny.

,,Draco," Zhluboka jsem se mezi větou nadechla. ,,Vždyť tě ani neznám. Jak tě pak můžu milovat?"

Zalapal po dechu. Tohle byla poslední věta, co jsme si řekli. Nesnažil se mě ani zastavit.

Hned, jakmile jsem se vzdálila, začala jsem brečet.

----------

Dala jsem si sluchátka do uší a poslouchala jsem smutné písničky. Chyběl mi. Chyběl mi strašně moc. Ale musela jsem ho chránit. Bylo to pro jeho dobro.

Včera v noci, pozdě v noci, jsem se šla ven projít. Někdo za mnou zezadu šel. Byl to muž v černém hábitu.

,,Kdo jste?" zeptala jsem se ho. Když jsem ho přejela pohledem, viděla jsem černotu. Stejně tak mu bylo vidět do obličeje. Jinak řečeno, neviděla jsem vůbec nic.

,,Nemusíš vědět, kdo jsem já. Důležité je, že vím, kdo jsi ty." Jeho hlas mi byl povědomý. Odněkud jsem ho znala, ale nemohla jsem si vzpomenout.

,,Co po mně chcete?" Hlas se mi třásl a opravdu jsem se bála, že se mi v nějaké části zlomí. Zatím mě ale tolik nezrazoval.

,,Odejdi!" Zněl, jakoby neměl žádné emoce. Prostě jako robot s mužským hlasem.

,,Teď zrovna nechápu jak to myslíte."

,,Odejdi daleko a nech Draca na pokoji!" říkal to takovým hlubokým a strašidelným hlasem. ,,Rozumíš?!"

Najednou se ztratil. Ohlédla jsem se okolo sebe, ale nikde nebyl. Třásla jsem se strachy.

Něco mě chytilo kolem rukou. Cukla jsem sebou, ale nebylo mi to nic platné. Drželo mě to tak pevně. Nemohla jsem se skoro ani pohnout. Pomalu mi začínal škrtit ruku. Jestli je to možné, tak kdyby pokračoval, zastavil by mi krevní oběh. ,,Pusťte mě," šeptla jsem do tmy.

,,Jestli neuděláš co jsem ti řekl, tak budeš litovat ty i Draco. A věř, že to nebude příjemné. Zkus si někdy prohlédnout jizvu na pravé paži." Hned, jak dokončil svůj monolog, zmizel a já ho až do teď nikde nepotkala.

Písničky mi v uších krásně zněly a já si užívala let. Až na vzpomínku z minulé noci. Bojím se o sebe, bojím se o Draca, ale nejvíc se bojím o naše dítě.

•Ahojky, ahojky a ještě jednou ahojky.

•Děkuju, že jste příběh dočetli až sem.

•Moc, opravdu strašně moc, se vám omlouvám, že je tahle kapitola trochu kratší a ta předešlá taková nudná.

•Přes to děkuju, že jste tu se mnou a mým příběhem.

•V mé "krátké" pauze jsme, nebo tedy jste, přesáhly 100 přečtení.

•Opravdu vám moc, moc a moc děkujuu.

•Mějte se krásně a užívejte si čtení.

Ps: omlouvám se za chyby

❤❤