He save•She save [CZ]

20. Boj s city

Z pohledu Draca

Byla tam. Stála přímo přede mnou. Ještě před hodinou jsem si představoval jako ji potkám a pevně ji obejmu. Představy ale bývají většinou jiné než skutečnost, protože právě teď jsem tam nehybně stál a nevěděl jsem, co udělat.

Dakota vypadala zmateně, ale zároveň byla plná odvahy. Mířila na mě svou hůlkou a byla kdykoli připravena vyslovit mučicí kouzlo.

,,Co tady chceš?" vyštěkla najednou.

,,Přišel jsem pro tebe."

Sice stála v jakési bojové pozici, ale její grimasa v obličeji se trochu zjemnila. ,,Ale já s tebou nikam nejdu," řekla zmateně.

,,Vím, jaká to byla chyba. Moc mě to mrzí. Byl jsem mimo. Prosím, odpusť mi."

Opět se postavila do bojovného postoje. ,,Ne! Odejdi dřív, než ti ublížím."

,,Neublížíš,'' řekl jsem a snažil jsem se, aby to znělo alespoň trochu sebejistě.

Ta špetka sebejistoty vyprchala, jakmile na mě vyslala kouzlo Protego. Kouzlo mě odhodilo o pár metrů dál, než jsem stál předtím. Dopadl jsem na záda. Kouzlo bylo dost silné a tím myslím opravdu hodně moc silné. Chvíli po tom jsem tam ležel se zavřenýma očima a oddechoval jsem.

O pár hodin později...

První, co jsem uslyšel, bylo naprosté ticho. První, co jsem uviděl, byla naprostá tma. Konečně jsem mohl otevřít oči a najednou jsem se ocitl na tom samém místě, kde jsem byl kdysi, až na to, že kdysi tu byla i Dakota. Teď jsem na bradavické ošetřovně trčel sám.

Proč jsem tady? Nevím.

Jak jsem se sem dostal? Nemám tušení.

A co se sakra stalo? Nemám ani to nejmenší tušení.

Bolelo mě celé tělo, ale i přes to jsem se opatrně zvedl. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Nikdo tady opravdu nebyl. Říkal jsem si, že bych se měl jít podívat ven.

Slezl jsem z postele a potichu jsem odešel z ošetřovny. Opravdu jsem nechtěl, aby mě zastavila další paní Pomfreyová a vykládala mi o nebezpečnosti opouštění postele a opuštění ošetřovny bez dovolení.

Trvalo mi než jsem se zorientoval. Všude okolo mě se hemžily skupinky studentů, ale úplně mě ignorovali. Byl jsem dotčen. Ale jenom chvíli. Musel jsem své ego zase na chvíli usměrnit.

Mé priority byly následující: 1. Najít někoho, kdo mi řekne, co se stalo.

2. Najít Dakotu a všechno to s ní zase vyřešit.

První bod byl vyřešen docela rychle. Myslel jsem si, že jsem zastavil nějakého profesora, ale nakonec se z něj vyklubal žák sedmého ročníku, ale velice ochotně mi řekl, co se stalo. Nešlo si nevšimnout, že zadržoval smích. Na konci našeho duchaplného rozhovoru řekl: ,,Ty ses fakt nechal porazit od holky?!"Začal se smát a důrazným krokem odešel. Idiot. A to se Dakota diví, že nesnáším lidi.

Z pohledu Dakoty

,,Co jsem to do háje udělala?" opakovala jsem už asi po sté.

,,Musím ho najít," rozhodla jsem se.

,,Počkej, počkej." Zastavila mě Bella. ,,A co naše anti-smrtijedská organizace?"

,,Co když mi chtěl říct něco důležitého?"

,,Ale ty jsi ho málem zabila, pamatuješ?" opáčila Bella.

,,Zasloužil si to."

Bella zvedla obočí.

,,Jdu za ním," rozhodla jsem.

Zamířila jsem přímo na ošetřovnu, protože jsem věděla, že tam bude. Zaťukala jsem na dveře a vešla jsem. Opak byl pravdou. Nikdo tam nebyl. Začala jsem trochu panikařit.

Nevím, kdy odtud odešel, takže ani nemůžu vědět, jak daleko se dostal.

Když získám Draca na svou stranu, nebudeme muset opět čelit válce. To ovšem neznamená, že ho chci najít jen kvůli tomu. Poslední dobou jsem to dosti potlačovala, ale pořád k němu stejně něco cítím.

-----

Později jsem se vrátila zpátky za Bellou. Potřebovala jsem si s někým promluvit. Bella nebyla úplně nakloněná k dlouhým rozhovorům, ale byla jediná, co u sebe měla přenášedlo. Byl to starý medailonek, ve kterém byla černobílá fotka malé dívky. Bella střeží tohle přenášedlo jako svůj vlastní život. Potom jsem se docela divila, že mi ho jen tak bez problému půjčila.

Představila jsem si dům, ve kterém jsem před několika lety trávila tolik času, pak už mi stačilo jen otevřít oči a stál přímo přede mnou. Malfoyovic rezidence. Vypadalo to tu trošku strašidelně, to musím přiznat, ale pořád jsem to tu měla ráda.

Draca jsem se chystala hledat tady, i když má svůj dům. Tady vždy našel své útočiště a já taky.

Za dob, když se ještě chtěl Voldemort zmocnit světa, měli to zde vysoce zabezpečené. Teď to tu vypadalo jako neobydlené. Smrtijedi odtud museli už odejít někam jinam, ale kam?

Zastavila jsem se přede dveřmi a rozmýšlela jsem, jestli mám zaklepat nebo ne. Kašlu na to, prostě jsem vešla. Chvíli jsem se rozhlížela, aby mě nikdo nemohl překvapit. O překvapení, jako se stalo onehdy, kdy mě zavřeli do nějakého sklepa, už nestojím.

Kam teď jít? Nic mě nenapadlo. Proč jsem sem vůbec chodila? Ne, teď to nevzdám.

,,Dakoto, co tady děláš?"

Otočila jsem se směrem ke schodišti a uviděla jsem překvapeného Draca, jak se ke mně snaží dokulhat.

,,Měl jsi zůstat na té ošetřovně," poznamenala jsem.

,,Co tady děláš, Dakoto?" zeptala se mě znovu, ale tentokrát hruběji.

Protočila jsem očima. ,,Potřebovala jsem vědět, že jsi v pořádku."

,,A jenom proto jsi tu? Mohla jsi mi poslat sovu."

,,Sovy jsou moc pomalé.. Hele podívej, moc mě mrzí, co jsem udělala, ale zase neříkám, že to byla jenom moje chyba." Po očku jsem se na něj koukla a pokračovala jsem. ,,Moc mi chybíš. Snažila jsem si představit celý svůj zbytek života bez tebe. Bylo tak těžké přiznat si, že už bych tě nikdy neviděla po ránu, jak se mi snažíš udělat snídani, jak se vrátíš z práce a umíráš touhou na tvé vedení poslat kletbu Cruciatus, protože tě tam všichni štvou nebo že už by ses o mě nikdy tak přehnaně nestaral, jako jsi to dělával. Pak jsem si představila, že bychom byli spolu a všechno to šlo oproti tamtomu tak snadno."

Chvíli mlčel, jen se na mě díval. ,,Ty bys mi odpustila i po tom, co jsem se přidal na špatnou stranu?"

,,Nezáleží na jaké straně jsi. Už ne. Snažím se ti tady říct, že tě miluju a nemůžu bez tebe být a ani nechci."

Za tu dobu, co jsem dokončovala svůj monolog, se ke mně stačil přikulhat. Byli jsme si tak blízko, jako už dlouhou dobu ne.

Snažil se zvednou své koutky, aby se usmál. Nešlo mu to. Pořád měl v sobě tu Malfoyovskou DNA.

,,Nemusíš se snažit, chápu, co tím chceš říct. Taky mě miluješ, chápu," odpověděla jsem za něj.

Palcem mi přejel po tváři a překvapivě mě políbil. Zase jsem si připadala jako školačka.

Ahoj všichni. Já vím, že další díl tu je až po dlouhé době, ale řekla jsem si, že radši ať to trvá déle, protože do toho příběhu chci dát kousek sebe a to nejde, když mě tíží čas.

Nebudu se omlouvat, protože bych se omlouvala vždycky. Ten, kdo píše mě určitě chápe.

Přesto sem napíšu-jako vždy-, abyste dali vote, jestli se vám tenhle díl líbil, a napsali komentář, kdyby bylo něco, co mi chcete sdělit. Mějte se krásně. :)

Elizabeth...