„Copak mi nemůžeš dát pokoj?" osopím se na něj už skoro u školy.
„Jo, až si se mnou promluvíš."
„Ani za nic," opáčím mu s ironií a zrychlím krok.
„Luss!"
„Ne! Prostě mi dej pokoj! Nech mě být!"
Po chvíli už za sebou neuslyším kroky. Uleví se mi, když se otočím a on už za mnou nestojí.
ČTEŠ
Maybe ✓
Short StorySedmnáct let, blonďaté vlasy, modré oči, kupa kamarádů. Jediné, v čem je jiná než ostatní je, že se v životě do nikoho nezamilovala... .short story. #1 v Povídka - 19.2. 2017 (Lidi, děkuju moc! 😊❤️) #5 v Povídka - 24.10. 2017 (I po takové dob...
