Pondělí 29. září 18:45 večer
Slunce ještě naposledy osvětlovalo údolní krajinu svým jasným, ohnivým světlem. Temné stíny stromů natahovali svá ramena až k vilám na úpatí jednoho z kopců, které obehnaly město.
Z jedné takové vily právě vyšel Jack Black v černých džínách, bílé košili a černém kabátu. Zavřel za sebou dveře, zamkl a hrdě uchopil kytici bílých růží které mu ustřihla mamka ze skleníku. Zhluboka se nadechl a naposledy si zkontroloval čas na hodinkách aby měl jistotu že nepřijde pozdě.
Opustil zhýčkanou zahradu své rodiny a vydal se dolů z kopce. Spokojeně se usmíval a pozoroval sluncem nasvícenou krajinu. Všude kolem rostli borovice, břízy a vrby, které svými dlouhými šlahouny dosahovali až na zem. Kolikrát si Jack, při cestě domů, všímal malých dětí houpajících se na větvích vrby. Vždy si to přál zkusit, ale pak houpací náladu zastřela myšlenka praskající větve a následném pádu na nedalekou betonovou cestičku.
Trochu zafoukal vítr, který po horkém dni ochladil jeho horkou kůži na rukou a zátylku. Měl pocit že se snad ve svém kabátu uvaří, ale nechtěl pokazit první dojem tím, že by šel do jedné z nejlepších restaurací v šortkách a tílku.
Procházel právě kolem vysokých sloupů, na kterých byli upevněny pouliční lampy, když se s hlasitým cvaknutím rozsvítili a odhalili čerstvě vylepené plakáty, které lákali obyvatele města na každoroční, dobročinný maškarní ples.
Po necelé minutě už stál na předzahrádce Emmina domu. Po malých krůčcích postupoval ke dveřím, zhluboka se nadechl a zaklepal na ně.
Chvíli se nic nedělo, ale po chvíli uslyšel Jack kroky, nějaký, velice krátký, rozhovor a pak se dveře otevřely. V hale stála usmívající se Emma červených šatech s černými flitry, které jí sahaly po kolena. Na nohou měla černé boty na podpatku, ty zase vypadali jako staré římské sandály, krom toho podpatku.
"Ahoj," řekla s milým úsměvem na tváři.
"Ahoj. Vypadáš skvěle. Tady jsem ti přinesl od nás ze skleníku," podal jí růže.
"Díky," Emma vzala kytku a vložila ji do vázy. Pak nastalo ticho. "Tak půjdeme?"
"Anoj," Emma se mu zavěsila za ruku, vyšla z domu a následně dveře zabouchla
Pondělí 29. září 19:03 večer
Anita a Matouš se schovávali celou dobu u Emmy v pokoji. Stěží udrželi smích. Když konečně vypadli začali se oba hlasitě smát a bylo jim úplně jedno co si o nich sousedi pomyslí. Hlavní bylo, že jsou konečně spolu, někde jinde než nad nesrozumitelným úkolem z matematiky.
"Měl jsem fakt strach, že přijdeš pozdě. Kdyby jsi nepřiběhla na poslední chvíli musela by tam jít v županu," říkal mezi chichoty Matouš.
"Vždyť znáš moje prarodiče, než mě pustili domů bylo čtvrt na sedm. Pak jsem sprintovala aby jsem stihla ty šaty vzít."
"Důležité je že tě pustili."
"Řekla jsem jim, že mám úkoly. Jinak bych tam tvrdla doteď a chudák Emma by tam vážně musela jít v županu."
Pak vstali, všude zhasli a dům zamkli.
Pondělí 29. září 19:15 večer
Cilka Zelená postávala u svého pultíku, v ruce držela mobil a hrála HayDay. Byl to jakýkoliv jiný večer v restauraci plné lidí, všude cinkot skleniček a příborů, skřípání židlí a rozhovory lidí. Často jí z toho bolela hlava, tak utíkala z reality, alespoň na pár minut , aby nemusela migrénu zahánět prášky.
Z virtuálního světa kuřat a ovcí jí vytrhla až sestřenice Emma , která jí bez varování vytrhla mobil z ruky a hlasitě ji pozdravila.
"Vyděsila jsi mě. Vrať mi ten mobil! Všichni se dívají," říkala Cilka tiše.
"Až nás posadíš," řekla nevybíravým tónem Emma.
"Až se mi tu zapíšeš," Cilka postrčila před sestřenici kus papíru na kterém byli zapsané rezervace, ta hned podepsala a škodolibě se usmála.
"Děkuji," řekla a vzala si papír spět. Teprve pak si všimla Emmyna doprovodu, "To je on?"
"Ano."
"Je hezký. Napiš mi, kdyby jste se rozešli."
"Ruce pryč! Je můj, to já ho viděla první."
Cilka vyšla z poza svého pultíku a vyzvala šťastný pár aby ji následoval. Prošli celým sálem až k prosklené stěně, kde stál doposud prázdný stůl.
"Posaď se zlato," řekla provokativně Cilka.
"Díky," poděkovala Emma.
"Tobě to neříkám," zašeptala. Podala jim jídelní lístky nabídla speciality a pak se opět vrátila spět ke svému pultíku a ke své úhledné virtuální farmě, aniž by si všimla že někdo stojí už pět minut na druhé straně ulice a pozoruje hosty restaurace.
Pondělí 29. září 21:05 večer
Park byl prázdný, téměř pustý, kolem byli jen stromy přikryté tmou a pískem vysypaná cesta. Byl slyšet jen vítr a tiché kroky.
Emma a Jack opustili útroby Zlatého lva krátce před desátou. Poklidnou procházku v zalesněné části města si užívala mnohem víc než velkolepé hody.
V průběhu večera probrali nejrůznější témata. Například rozebírali Jackovu rodinu, skleník Jackovy mámy, ve kterém pěstuje ty velkolepé bílé růže, nebo hráli hru "kdopak je ten vrah"?
Emma říkala, že to může být kdokoliv, že Něco může sedět klidně u vedlejšího stolu a ani si toho nevšimli.
Jack zase říkal, že Něco chodí do školy určitě s nimi. Prý na to má zvláštní šestý smysl. "Kecy," pomyslela si Emma, ale bylo to přece jenom první rande a nechtěla ho pokazit.
Už přicházeli k Emmině domu. Jack ji doprovodil až ke dveřím, počkal až odemkne dveře a pak jí znovu náznakem políbil ruku. "Dobrou noc," řekl tiše.
"Dobrou noc," odpověděla mu, naposledy ho objala a pak zapadla do domu, zavřela dveře a pak zamkla.
Kdyby si všimla, že je okno v zadní části domu rozbité možná by stihla uniknout.
Pondělí 29. září 21:25 večer
"Jsem doma!" zavolala Emma, když dveře zamkla. Žádná odpověď, vždyť se rodiče měli vrátit z práce v osm, ale pak si všimla správy přilepené na dveřích, která ji sdělovala, že se rodiče do jedenácti zdrží u sousedů. "Jak jinak," pomyslela si.
Sundala si černé boty z nohou, už se těšila jak je vymění za růžové pantofle.
Emma otevřela velkou skříň vedle vstupních dveří, sklonila se a uklidila máminy boty spět na místo, vzala si své pantofle a pak si toho všimla. Byli tam černé, vysoké boty a rozhodně nepatřili nikomu z rodiny. Pomalu se narovnala, roztáhla oblečení pověšené na ramínkách a pak to spatřila, kuklu, černou, vlněnou kuklu.
Pak se všechno dělo příliš rychle. Následovali dva bílé záblesky, hlasitý výkřik a nepovedený útěk, kdy Emma couvala dozadu a zakopla o hustý vlněný koberec. Hned potom na ní neznámí skočil, rychlím pohybem ji znehybnil a chytil za ramena.
Měl černé, kožené rukavice, které snad budily větší hrůzu než samotná kukla.
Pomalu sunul ruce k jejímu krku. Emma stále křičela dokud ji nezastavili ruce útočníka, který jí začal škrtit. Cítila jak jí po obličeji tečou slzy.
Emma, v zoufalé snaze zachránit si život, co možná nejsilněji vymrštila koleno do výšky. Neznámí se, se skučením, svalil na zem.
Nečekala a okamžitě začala lézt po čtyřech směrem ke dveřím. Pak, ale ucítila jak ji chytl za nohu a stáhl zpátky. Už ji chtěl začít znovu škrtit, když tu se ozvalo silné bouchání do dveří.
