Pondělí 29. září 07:01 ráno
Emma Králová vyšla ze svého domu krátce po sedmé ráno. Kráčela po rozpraskaném chodníku Sadovou ulicí, která ji měla zavést do ulice Krátké a ta zase do ulice Masarykova, kde stojí místní gymnázium, které pravidelně navštěvovala. Ústav, pomyslela si a sama se tomu zasmála.
Měla jen dva opravdové důvody proč pokračovat v cestě, neotočit se, vrátit se domů a hodit se marod. Tím prvním bylo, že se chtěla podělit se svými čtyřmi přáteli o zážitky z výletu do Prahy, který absolvovala s rodiči minulý víkend. A tím druhým bylo, že by ho dneska už neviděla.
Zahnula do krátké ulice. V duchu se zasmála, protože krátká ulice byla vlastně sto metrů dlouhá a cesta přes ní byla vždy nekonečná. Míjela obchůdky místních podnikatelů, jako ovoce a zeleninu, drogerii, nebo její oblíbenou samoobslužnou prádelnu.
"Baf!" ozvalo se jí u ucha. Emma hlasitě vykřikla. Rychle se otočila a zjistila, že je to Anita Čechová, oblečená do jasně žlutého trička, strakatě zelené sukně a černých bot s flitry.
"Jsi Blbá?!" zaječela Emma tak nahlas jak se jen jí to hlasivky dovolili.
"Vzhledem k tomu, že jsem tuto otázku slyšela právě po padesáté sedmé, nebudu ti na ní odpovídat," řekla vesele Anita.
Masarykova ulice působila spíš jako rozlehlé náměstí, kolem dokola lemované budovami, kromě gymnázia, které stálo samostatně obehnané velikým parkem.
Vyšli právě do parku před školou, když uviděli několik televizních dodávek parkujících před budovou školy a roj studentů sledujících reportéry mluvící s mikrofonem do kamery
"Proboha!" vykřikla Anita. Rychle se předklonila a následně narovnala, aby dodala svým dlouhým hnědým vlasům větší objem. "To je cirkus. Myslíš si, že s námi budou chtít udělat rozhovor?"
"Jasně. Do školy chodí pět set lidí a budou dělat rozhovor s přerostlým papouškem" ušklíbla se a pokračovala dál v cestě směrem k těžkým dubovým dveřím dveřím budovy.
Asi o pět minut později už procházeli prázdnou chodbou v druhém patře, kde měli třídu.Anita pomalu otevřela, béžovou barvou natřené, dveře a vešla dovnitř. Třída byla, až na dva studenty prázdná. Emma s radostí shledala, že jsou to dva ze třech zbývajících členů jejich"drbárny". Sebastian Novák a Viktor Březina.
Viktor seděl v tureckém sedu na lavici a četl knihu o psychologii, zatím co Sebastian hrál na mobilu Candy Crash.
"Ahoj," zavolali dívky dvojhlasně jejich směrem. Odpovědí jim bylo stejné, ale otráveněji znící slovo.
"Viděli jste venku ty novináře?" zeptala se Anita.
"Ano," odpověděl jí Sebastian.
"A náhodou nevíte co se stalo?" Zeptala se zase Emma.
"Vy to nevíte?"
"A co máme vědět?" zeptala se provokativním hlasem Anita.
"Dneska v noci někdo zavraždil Rudolfa Pekaře," vysypal ze sebe Sebastian.
"Proboha!" řekla tiše Anita, "A... jak?" zeptala se a polkla.
"Někdo ho omráčil odtáhl do kostela a tam doslova přibil na jeden z dřevěných křížů, které tam dodala tátova dílna."
Nastalo hrobové ticho, to potom přerušil Viktor, "Ne někdo, ale Něco."
"Co prosím?" zeptala se Emma.
"Když byl někdo schopen zabít člověka takovým způsobem tak to nemůže být někdo, ale Něco. A vsadím se s vámi, že bude zabíjet znovu."
"Jak to můžeš vědět?" zeptala se znovu Emma.
"On ti vysvětlí," řekl škodolibě Sebastian.
"Hned ti to vysvětlím. Samotný způsob zabití napovídá, že vraždy budou přibývat. Zabil by ho jinak kdyby se jednalo o nějaké vyřizování účtů, třeba by ho zastřelil... Máme tu psychopata," když domluvil nastalo další hrobové ticho.
Pondělí 29. září 15:06 odpoledne
Emma slyšela během vyučování velké množství teorií proč byl zavražděn zrovna Rudolf Pekař. Všichni věděli, že se pohyboval v zločineckých kruzích a že si za ta léta nadělal spoustu nepřátel, ale nikdo nemohl pochopit proč byl zavražděn tak krutým způsobem.
Bylo krátce po vyučování a Emma vyrazila domů, tentokrát ji však nedoprovázela Anita Čechová, tu vyzvedli rodiče a odvezli ji k prarodičům na návštěvu, ale Matouš Kramář, který dorazil po třetí hodině s omluvou, že byl u zubaře.
"A jak, že mu to udělali?" zeptal se Matouš svým vážným, ale přesto vtipným hlasem.
"Něco ho doslova ukřižovalo"
"Něco?"
"Tak ho nazval Viktor. Prý člověk, který je schopen provést něco takového není někdo, ale Něco."
"Ach tak," řekl tiše a přerušil rozhovor.
Dorazili právě k rohu mezi Masarykovou a Krátkou, bez toho aby mezi sebou prohodili jediné slovo. "Co Adam?" zeptala se Emma v zoufalé snaze zachránit rozhovor.
"Pořád si píšeme. Od doby co odjel do Prahy se tu necítím nějak ve své kůži. Jediné co mi tu nepřipadá cizí jsi ty, Viktor, Sebastian a Anita se kterou pravidelně jezdím na nákupy," řekl smutně.
"To ty jsi jí pomohl vybrat tu strašnou zelenou sukni?" zeptala se s hraným zděšením.
"Ne. To ona sama. Říkal jsem ji ať na to zapomene, ale její ruka s penězi byla rychlejší než já a to se často nestává," zamumlal a zasmál se tomu.Po chvíli se ohlédl a něco uviděl. "Hele. Tvůj sexy hošík z Anglie se blíží."
