Středa 1. října 15:00
Marek Vrabec měl tělocviku plné zuby. Počínaje vybíjenou, přes houpání se na kruzích až po běh na čas, který skončil, jak jinak, katastrofou. Stalo se to asi nějak takhle: Běželo se kolem místního rybníka. Někde uprostřed cesty byla podmáčená půda a dost to tam klouzalo, skupina běžících se tomuto místu vyhnulo, ale Marek ne. Dost se loudal za skupinou a pak, v místě kde byla tato kluzká vrstva znovu přidal do kroku a skončil s obličejem v blátě.
Na konci poslední hodiny, kdy už všichni studenti odcházeli domů, si profesor tělocviku Malák zavolal Marka do kabinetu, aby se ujistil, že je v pořádku po tom dopadu do blátivé kaluže.
"Nemusíte si s tím dělat starosti pane profesore. Ta věc se prakticky vyřeší, tedy vyřešila sama," řekl s ledovým klidem v hlase Marek.
"Tak dobře, kdyby jsi potom cítil jak se ti točí hlava, nebo něco podobného tak za mnou zítra zajdi."
"Ano pane profesore. Můžu už jít?"
"Můžete. Na shledanou."
"Na shledanou," v jeho hlase bylo něco chladného.
Když odešel Marek vešla do kabinetu uklízečka.
"Budete tady ještě dlouho?" zeptala se a netrpělivě stiskla rukojeť mopu.
"Asi do čtyř. Všichni už odešli?"
"Ano pane. Já odcházím za pár minut takže tu budete sám," z jejího hlasu bylo možné vyčíst jednu, všem dobře známou emoci, totiž strach.
"Já se strašidel nebojím a teď by jste měla jít."
"Já nemyslela strašidlo pane. Já myslela...Něco."
"Já se nebojím ani něčeho."
Následující půlhodinu se učitel probíral hromadou nevyřízených papírů, které se mu na stole nakupili za poslední týden. Asi po dalších pěti minutách pocítil silnou chuť na kávu. Vstal a odešel do kabinetu biologie, protože se tam nacházel jediný funkční kávovar na patře.
Mezitím co byl Malák pryč objevila se za okny přízemní místnosti osoba v lyžařské kukle a batohem na zádech. V následujícím okamžiku se ozval třeskot rozbíjejícího se skla.
Když se učitel vrátil zpátky do kabinetu, první co uviděl bylo sklo rozsypané na podlaze, záclony, kterými vítr zmítal mezi dvěma stranami rozbité okenní tabule. Ani si nevšiml, že ze skříně za ním vylézá osoba, která sem před pár chvílemi tímto oknem vlezla.
Malák měl spoustu trofejí vystavených po celém kabinetu, velké i malé, zlaté i stříbrné, právě jedna tato trofej, konkrétně velká těžká za první místo ve štafetě, se mu stala osudnou, když ho s ní Něco udeřilo zezadu do hlavy. Malák se skácel na zem a přitom rozbil hrnek s nápisem "Tělocvikář".
Nakonec se probudil přivázaný švihadly v tělocvičně k žebřinám, v puse měl roubík a do toho všeho slyšel jak někdo pomalu překračuje sem tam kolem něj. Pak ta osoba odešla a za chvíli se vrátila s něčím dlouhým a očividně ostrým. Byl to oštěp.
"Doufám, že se cítíte dobře pane profesore," řekl tiše násilník a odešel na druhý konec místnosti a pomalu se rozeběhl. Kroky se pak změnili ve sprint. Byl to děsivý pohled jak se osoba s nabroušeným oštěpem přibližuje. Zbývalo jen pár chvil, Malák se pokusil vykřiknout a přivolat si pomoc, ale bylo pozdě.
