Úterý 30. září 11:21 večer
Stránský seděl na sedadle spolujezdce a díval se na okolní domy osvětlené oranžovým světlem. Tvářil se zamyšleně, ani nemrkal.
"Jsme tady," řekl strážník, který auto řídil.
Stránský se ani nehnul.
"Pane," řekl trochu víc nahlas strážník, "Jsme tady."
"Už jdu," řekl Stránský a pomalu vystoupil.
Pomalými kroky zamířil k zarostlému parku před budovou místního gymnázia. Pak, zničeho nic se zastavil a hleděl na hradbu stromů a keřů jako omámený. Snažil se proniknout zrakem skrz kmeny a listí, ale nic neviděl.
"Musíme dál do parku pane," oznámil strážník.
"Dobrá," odpověděl a vkročil pomalu na pískem posypanou cestu.
Kráčel po cestičce pokrytou drobnými kamínky, listím a větvemi. Pod gumovými podrážkami větývky praskali, až jste měli pocit, že nejste samy.
"Tady musíme sejít ze stezky," poznamenal řidič.
Zabočili doprava od stezky a pak pokračovali po bahnité cestičce, podél které byli rozestavěné žluté cedulky s černými čísly, které ukazovali kde byli nějaké důkazy.
Stránský vyšel na malou mýtinu, která byla úplně spálená od ohně. Žlutými cedulkami se to tu jen hemžilo. Na konci nevelkého spáleniště Stránský uviděl světly nasvícené, spálené, tělo.
"Kdo to udělal?" zeptal se bez přemýšlení.
"Vy už jste tady?" zeptal se jeden z ohledávačů.
"Ano. Kdo to byl?"
"Nikdo neví. Požár nahlásil jeden muž co bydlí naproti parku. Všiml si ohně a zavolal hasiče. Když to tu uhasili našli tělo."
"Chci toho psychologa. A zavolejte někdo Nováka. Touhle dobou asi hraje Hay Day, zatímco se jeho žena dívá za zoufalé manželky."
"Hned to bude," zavolal jeden z policistů.
Úterý 30. září 11:45 večer
Doktor Oliver Březina zažil velice nudný den. Jediná zajímavá chvíle byla, když k němu z nenadání zašel Matouš Kramář. Ano byl objednaný, ale nikdy do ordinace sám. Vždy volala jeho matka.
V každém případě následovala dlouhá hodina Matoušova povídání o jeho životě. Vždy to tak bylo, ale dnes bylo něco jinak. Nebyl k němu zcela otevřený. Choval se spíše komicky než vážně. Popisoval jednotlivé zážitky ze svého života, ale vždy předtím řekl rovnou co ho štve a dokázal o té věci mluvit.
Teď si však Oliver užíval volné chvíle koukáním na film, během kterého se smál hlouposti postav a vlastně celému příběhu.
Najednou zazvonil telefon. Nechtěl ho zvednout, ale nakonec se přemohl a sluchátko zvedl.
"Halo?" zeptal se co možná nejvíc otráveně, aby dal dostatečně najevo, že ruší.
Chvíli nic neříkal, jen poslouchal, pak poděkoval, zavěsil, vstal a rychle odešel z místnosti.
Došel do předsíně, kde si vzal klíčky od auta a odjel z domu.
Středa 1. října 00:05 ráno
Stránský stál na chodníku a vyhlížel svého nadřízeného a Březinu.
První přijel Novák ve svém, zářivě červeném autu.
"Co se tu děje?" zeptal se nepříjemně.
"Někdo tu upálil zatím neznámou oběť. Byl to muž tak kolem čtyřiceti let."
Oba následujících pět minut stáli na chladné ulici a očekávali příjezd psychologa. Ten přijel ve velice hezkém voze. Vystoupil a zamířil k oběma policistů a první čeho si Stránský byli černé semišové boty na nohou psychiatra.
"Tohle vás bude zatraceně mrzet," poznamenal Stránský.
"Proč?" zeptal se Březina.
"Uvidíte."
Prošli po cestičce až nakonec došli k zablácené stezce, která vedla ke spálenému plácku a tělu,
"Tohle není snad ani možný!" křičel Psychiatr, kdy se mu první bota ponořila do hlubin blátivé kaluže
Po pár krocích nakonec došli ke spáleništi.
"Co si o tom myslíte?" zeptal se Stránský.
"Proboha. Provedení je jiné než u první vraždy. Co ty provazy?" zeptal se.¨
"Mohli být stejné jako u první vraždy, ale to se dozvíme až zítra." odpověděl Stránský.
"Víte psychopati se drží ve velké části případů už předem daného stylu vraždy. Málokdy se stává, aby změnili svou "rutinu". "
"Co tím sakra chcete říct?" zeptal se Novák.
"Buď a to je ta méně pravděpodobná verze změnil osnovu vraždy, nebo a toho se děsím mnohem víc, jsou tu dva."
