Podělí 29. září 21:35 večer
To co udělal se naprosto příčilo s jeho plány, ale vařila se mu krev z toho když ji viděl jak se baví s tím malým parchantem. Rozhodl se je ten večer sledovat.
Krátce po sedmé ho viděl jak přichází k jejímu domu, zvoní a čeká. Chvíli po tom mu otevřela, vypadala úchvatně a to ho rozčílilo snad ještě víc. Když odešli za roh vyšel ze svého úkrytu a vydal se jejich směrem.
Po chvíli chůze zapadli do jedné z restaurací rozesetých po celém městě, nechtěl se na to dívat, ale musel.
Stál na druhém konci ulice, viděl jak se oba smějí, jak se baví a jak ze sebe nemohou spustit oči. Stál tam asi pět minut a pak odešel, už se v tom nechtěl dál šťourat.
"Půjdu domů," řekl si, ale byl jen dvě stě metrů od ulice kde bydlela. Mohl přece jenom projít kolem jejího domu.
"Copak tam nikdo není?" říkal si pro sebe, když viděl zhasnutá světla za okny. Přiblížil se blíž k plotu.
"Nikdo tam není," zašeptal, "ale musím domů, nebo ne?" Prošel nepozorovaně úzkou uličkou mezi ploty, přelezl branku a ocitl se na úhledně upravené zahrádce. Všude kolem byli záhony plné bílých, žlutých a růžových květin, pečlivě sestříhané keře a stromy.
Uviděl francouzské okno, v domě bylo pořád zhasnuto, přiblížil se ke dveřím, zatáhl za kliku a bylo zamčeno. Chvíli váhal a přemýšlel i o tom, že se vrátí, už byl na půl cestě k brance, když si všiml bylinkové skalky.
Aniž by o tom přemýšlel sáhl si do kapsy, vyndal černou kuklu co měl schovanou v bundě, nasadil si ji na hlavu, vzal jeden z čedičových kamenů a těžkal ho v ruce.
"Mám? Nemám?" váhal, "Mám? Nemám? Mám!" Pořádně se napřáhl a prohodil kámen skrz okenní tabuli. V další chvilce bylo slyšet třeskot rozbíjejícího se skla.
Než vešel do domu zkontroloval jestli se nerozsvítila světla v domě, nebo v sousedních domech.
Chvíli se rozhlížel po obývacím pokoji, pak se rozhodl že si prohlídne dům. Otevřel první dveře a uviděl koupelnu, za druhými dveřmi našel kuchyni a pracovnu. Nakonec otevřel poslední, béžově nabarvené, dveře. Byl tam její pokoj, všude byli rozházené knihy a kusy oblečení, otevřená šatní skříň a neustlaná postel.
Postoupil k psacímu stolu. První co mu padlo do oka byl malý stříbrný fotoaparát. Vzal ho, zapnul a začal si prohlížet fotky.
Uslyšel hlasy, musel se rychle schovat. Vyběhl z místnosti a první co uviděl byla veliká skříň vedle dveří. Co možná nejrychleji do ní zaběhl a ztichl.
Konečně se ozvalo tiché cvaknutí zámku. Slyšel ji jak vešla do domu.
"Jsem doma," zavolala, ale odpovědi se jí nedostalo.
Byla tak blízko, slyšel ji jak dýchá, jak chodí po místnosti a hledá rodiče, kteří někam odešli. V tu chvíli si uvědomil, že ještě drží fotoaparát. Ani nevěděl proč, ale znovu ho zapnul.
Pak se dveře skříně otevřeli. Viděl ji jak tam něco dává, už ji chtěla zavřít ale něčeho si všimla. Pomalu se narovnala, roztáhla závěs kabátů a bund a odhalila ho.
Reflexivně zmáčkl dvakrát spoušť fotoaparátu. Ona o pár kroků ustoupila, vykřikla a upadla na zem. Rychle vylezl ze dveří a pokusil se ji utišit, ale bránila se.
Asi po půl minutě se ozvali těžké rány. Okamžitě vstal, nechal ji ležet na zemi a vyběhl skrz díru v okenní tabuli a zmizel v noční tmě.
Podělí 29. září 22:15 večer
"Ahoj mami," pozdravila Anita mamku po tom co zamkla dveře.
"Ahoj. Dáš si ještě něco k večeři?" zeptala se matka starostlivým hlasem.
"Ne díky. Půjdu si lehnout."
"Tak dobrou noc."
"Dobrou" řekla Anita. Neušla ani dva kroky a uslyšela zvonění mobilního telefonu. Byla to Emma, určitě se chtěla pochlubit tím jak rande dopadlo.
"Halo?" zeptala se, "Kdo je?"
"Něco!" ozvalo se na druhé straně.
"Cože?"
"Něco... Něco bylo u mě!"
"Hned jsem tam! Počkej!" Vzala si bundu, mobil, klíče a vyběhla z bytu.
"Co se děje?" volala za ní mamka.
"Pak ti to vysvětlím," odpověděla jí Anita.
Podělí 29. září 22:46 večer
Ještě se třásla. Cítila jeho ruce na její kůži, jak se jí dotýká, jak ji škrtí.
Kdyby Jack nevykopl chatrné dveře jejího domu, asi by tu teď nebyla.
Chvíli poté přijela městská policie a její rodiče. Nevydržela v přítomnosti fotografů, detektivů a městských strážníků. Jack ji pomohl ven na lavičku před dům.
Nějak dobu tam seděli, vládlo mezi nimi naprosté ticho.
"Mobil," zašeptala potichu Emma.
Jack sáhl do kapsy vytáhl svůj telefon a padal jí ho. Emma vytočila nějaké číslo, něco do mobilu zašeptala a pak mu ho vrátila.
Asi po deseti minutách uviděli jak se k nim blíží Anita, Matouš a Viktor. V nočním světle lamp je nebylo skoro možné rozpoznat.
"Ahoj," řekla Anita a následně Emmu objala.
"Ahoj," odpověděla Emma, "Co tu tihle dva dělají? Je jsem nevolala."
"No dovol!" zaprotestovali dvojhlasně Matouš a Viktor.
"My se tu o tebe bojíme," pokračoval Viktor.
"A ty nás tu pohřbíš jako pytel kostí. Jsi falešná," Dokončil za Viktora Matouš. Emma se trochu usmála.
"Nech ji! Nevzala jsem tě sebou aby jsi tady lidem říkal, že jsou falešní!"
"To je dobrý," pronesla se slzami v očích Emma. Chvíli se odmlčela a pak začala vysvětlovat co se stalo, když její rande skončilo a ona se vrátila domů.
"To tady teď nemůžeš zůstat," pronesl s vážným tónem Viktor.
"To nemůžeš," zašeptala Anita, "půjdeš ke mě. Pojď. Pomůžu ti zabalit." Emma přikývla, vstala a následovala Anitu do domu okupovaného policisty.
Matouš si dal ruce v bok, "U mě by byla určitě v bezpečí víc než u ní. Kolikrát mám v její koupelně strach, že ze záchodu vyleze Kraken a já s ním budu muset bojovat se záchodovou štětkou."
"Dej ty pracky pryč! To je moje holka," připomenul Jack, který doteď mlčel.
"To mi je fuk. Já mám Adama."
"Dlužím ti stovku," Pronesl poraženým hlasem Viktor. Sáhl do kapsy, vytáhl papírovou bankovku, kterou podal Matoušovi.
"Nech si je. Třeba si za ně kup něco na sebe. To co nosíš pravidelně připomíná salát přežvýkaný krávou," všichni tři se zasmáli a Viktor s Jackem dali Matoušovi za pravdu.
