Středa 1. října 15:00 odpoledne
"Tak už mě pusť musím tam být nejpozději v půl".
"Ne," odsekla rázně Cilka, "Nikam tě nepustím dokud si nepromluvíš s mými přáteli".
"Jakými přáteli?" zeptal se, poněkud drze, Cilčin mladší bratr. Ten se pak musel rychle sehnout, aby unikl pohlavku, který se rychlostí světla přiblížil k jeho tváři.
"Já tě na mou duši jednou přivážu k nějaké pitomé soše, kterou na tom vašem hrůzostrašném kroužku tvoříte!" vyhrkla ze sebe prakticky na jedno nadechnutí. "A potom..."
"A potom co? Nakrmíš mě nějakou zajímavou potravinou, kterou v tom podniku, kde pracuješ, servírujete?"
Cilka chtěla zkusit štěstí s fackou ještě jednou, když najednou zazvonil zvonek. Cilka pak šla otevřít a řekla něco jako "Máš štěstí." Chvíli poté do místnosti vešli Viktor, Sebastian a Matouš, pozdravili Jana, posadili se na pohovku barvy holubičí šedi a následně vyzvali Cilku i Jana aby se posadili.
"Já myslela, že si chcete promluvit jen s Honzou."
"Díky němu máš přístup do truhlářské dílny. Mohla si to být klidně ty," řekl Viktor a hloupě se usmál.
"Pořád lepší být obviněná od vás než od policajtů, kteří by mi prošli šuplík se spodním prádlem aby něco našli."
"Kde jste byli včera večer. Tak mezi devátou a půlnocí?" zeptal se Viktor.
"Já jsem byl v pokoji a hrál minecraft. Taky jsem telefonoval s kámoši, s kterýma jsem hrál. Můžete se jich klidně zeptat..."
"Já jsem byla v pokoji a dělala domácí úkoly."
"Tak pozdě?" zeptal se Matouš.
"To se někdy stává, když přijdu domů v osm z práce."
Viktor vytáhl z tašky, kterou si sebou přinesl, tužku a notes a začal do něj něco zapisovat. Následně položil Cilce a Janovi několik klasických otázek. Například "Nevíte o někom kdo by chtěl těm a těm ublížit?" a tak dále, a tak dále.
"Tak a teď poslední otázka," řekl Viktor, "Mířím ji na tebe Jane. Kdo by z vaší dílny mohl , nebo by byl schopný vraždit?"
Otázka dělá Janovi očividně potíže. Nechodí do dílny tak dlouho, jen tři měsíce a za tu dobu přece nemůže znát všechny tak dobře.
"Asi...asi. Já nevím."
"Zkus se zamyslet," řekl Sebastian
"Asi Milan. Nevím proč, ale něco se mi na něm nelíbí. A teď musím jít jinak nestihnu dodělat tu ptačí budku."
Středa 1. října 17:23 večer
Anita si láskyplně prohlížela kostým čerta, který jí přivezla její mamka, když přijela z práce. Znenadání do pokoje vešla Emma v bílém županu a zeptala se co je to.
"Kostým na sobotní maškarní ples. Ty tu taky jeden máš."
"Cože? A jaký?"
"Vypadá to jako kostým nějaké kouzelné víly."
"Takže štětka s křídly?"
"Dá se to tak říct. Skvělí," odsekla a podívala se na kostým zabalený v igelitové fólii. "To je moc hezký, ale už se musím jít připravit v šest je to kino."
"Vidíš. Já musím taky."
"Já jsem to neměla říkat co?"
"Ne. Teď se musíš smířit s tím, že tě budu sledovat všude kam půjdeš a nikdy nebudu mít dost, nenechám tě na pospas nějakému hezounovi."
Středa 1. října 17:30 večer (dům naproti Anitinu bytu)
"Já tě vidím. Já tě cítím. Kampak se chystáš? To je jedno kam se chystáš, já půjdu za tebou, budu tam pořád a ty nemusíš nic vědět. Ty se musíš bát tak jako nikdy před tím. Ty už odcházíš. Určitě půjdeš zase ven s tím hezounem co?! To nevadí, po dnešním večeru už s ním nikam nepůjdeš," sebral ze studených schodů nůž a vyšel za dvěma, ladně kráčejícími, ženskými siluetami.
