Středa 1. října 20:00 večer
Všichni známe ten pocit, když jsme zrovna na vrchu spokojenosti tak nás něco zákonitě srazí dolů. V Emmině případě to byl telefonát od Jackovo matky, která jí oznámila, že Něco napadlo jejího syna při cestě domů, a že si Jack přeje Emmu vidět.
"To se nemělo stát!" zakřičela a zhroutila se na podlahu Anitina pokoje.
"Neboj se," utěšovala jí Anita, "Říkala, že si tě přeje vidět, tak musí být v pořádku."
"Myslíš?" zeptala se Emma mezi vzlyky, které se spustili skoro okamžitě co dopadla na zem.
"Ano. Chvíli počkej," řekla a odběhla ke dveřím, "Mami!" zavolala do tmy chodby."
"Co se děje?" ozvalo se jí na odpověď.
"Pojď sem. Prosím."
"Už jdu."
Anita se vrátila k Emmě a pomohla jí si sednout na židli. O chvíli později dorazila Anitina mamka k ní do pokoje s utěrkou a talířem v ruce.
"Potřebujeme aby jsi nás hodila do nemocnice."
"Proč?"
"Pobodali Jacka. Je v pořádku, ale chtěl by vidět Emmu."
"Dobře. Tak se připravte a já vás tam hodím."
Středa 1. října 20:35 večer
Nemocnice svatého Jaronýma není zrovna místo, kde by jste chtěli trávit volný čas. Děsivé, modře vymalované, chodby doplněné o invalidní vozíky a kovové lavičky dostatečně stačili na to aby jste k tomu místu ztratili důvěru. Uprostřed vší té samoty seděli dvě dívky. Jedna měla opřenou hlavu o rameno té druhé a nahlas vzlykala.
"Proč musím mít já vždycky takovou smůlu."
"Ale ty nemáš smůlu."
"Ale mám. Z prvního kluka co se mi líbil se nakonec vyklubal gay. Druhý se odstěhoval někam do háje, o třetího jsem zase nestála já a ten čtvrtý má tři bodné rány v břiše. Upřímně se divím, že to přežil," říkala Emma, mezitím co měnila posmrkaný papírový kapesník.
Po následujících pěti minutách se otevřeli dveře jednoho z pokojů, rozesetých po celé délce chodby a z nich vystrčila hlavu sestřička.
"Slečno. Můžete jít dál, ale jen na pět minut."
"Dobře. Děkuji."
"Drž se," řekla Anita a sotva se za Emmou zavřeli dveře tak vytáhla mobil a šla volat Matoušovi
Emma pomalu přistoupila k Jackovu lůžku. Nikdo v místnosti, kromě nich, nebyl.
"Ahoj," řekl unaveným hlasem.
"Ahoj... Je ti dobře?" zeptala se a přistoupila blíž.
"Ano...ano je, ale teď mě musíš poslechnout."
"Dobře."
"Posaď se," ukázal roztřesenou rukou na židli, "Máš nějaký papír a tužku?"
"Ano," vytáhla z tašky propisku a psací blok.
"Teď ti všechno řeknu, ty to zapíšeš a pak to dáš policii jo?"
"Já nejsem písařka," pověděla s úsměvem na tváři.
"Prosím."
"Dobře. Tak povídej."
"Šel jsem domů, procházel jsem kolem postranní uličky a tam na mě z poza stínu nikdo vyskočil..."
"Něco."
"Co?"
"Viktor říkal, že člověk co tohle může udělat není někdo, ale Něco."
"Dobře. ...Něco na mě skočilo, já jsem se bránil a pobodal mě."
"A co chceš, abych zapsala? Tohle všechno už policie ví."
"Počkej. Ten člověk nebyl opatrný. Měl vykasaný rukáv a já uviděl náramek."
"Náramky nosí spoustu lidí."
"Ale takový ne. Tenhle není gumový, je to něco jako náramek přátelství. Byl ručně dělaný. Něco jako takový co nosíš ty... kde je?"
"Po našem prvním rande zůstal u mně doma, balila jsem ve spěchu, asi jsem ho tam nechala."
"Fajn. Ale tyhle náramky bývají většinou dva."
"Co tím chceš říct?"
"Že můžou být dva."
Když Emma vyšla z pokoje ukázala Anitě zápisky a ta si je hned vyfotila a poslala Viktorovi.
"Policie je potřebuje míň než my," řekla a usmála se.
