Úterý 30. září 16:45 odpoledne
Viktor vstoupil do svého rozlehlého pokoje, ukázal Matoušovi a Sebastianovi místa na své malé sedací soupravě a mezitím někam odběhl. Za chvíli se vrátil a táhl za sebou stojan a bílou tabuli, pak vytáhl z malého pouzdra, připevněného k tabuli, zelený fix.
Hned poté začal Matouš a Sebastian diktovat Viktorovi jména, která byla napsána na seznamu zaměstnanců truhlářské dílny.
"Můžeme začít. Kdopak je první na seznamu podezřelých?" zeptal se Viktor.
"Koukneme se," oznámil zvesela Matouš, vytáhl z tašky první složku a začal číst, "Milan Orel. Tenhle hošík má strach ze tmy, zrcadel a nakonec to nejlepší má arachnofobii. Takže toho ze seznamu budoucích manželů škrtám."
"A já si ho připisuji na svůj seznam možných vrahů. Co tam máme dál?"
"Tak teď zase já," řekl rázně Sebastian, vytáhl složku a začal číst, "Renata Prášilová. Nedůvěra, sebeklam a tak dále."
"Tu taky škrtám," zašklebil se Matouš.
"A já opět připisuji," řekl Viktor a připsal duševní poruchy k danému jménu na tabuli.
Takhle to šlo dalších dvacet minut, až se nakonec blížili k číslu patnáct.
"Koho tam máme dál?" zeptal se Viktor otráveným hlasem.
"Tenhle je poslední," řekl Matouš, "Tohle je teda taky zajímavá osobnost. Uzavřený, potenciálně násilnický parchant."
"A kdo to je?" zeptal se Sebastian.
"Jan Drahoš."
"Připsáno. A teď musíme zjistit co je zač těch zbylých čtrnáct."
Viktor ustoupil od tabule a začal si ji prohlížet. Jako by ve jménech hledal nějaký vzorec, nebo souvislost.
Po chvíli znovu Viktor promluvil, "Nemohl to být žádný co byl u strejdy zapsaný, prostě nemohl."
"A proč?" zeptali se dvojhlasně Matouš a Sebastian.
Viktor přistoupil k tabuli, otočil ji na druhou stranu, kde byla k překvapení všech další plocha připravená ke psaní a znovu začal něco psát na tabuli. Byla to myšlenková mapa, kterou v dějepise psali velice často.
"Takže, máme tu do činění s psychopatem. Takový člověk je inteligentní, hodně přemýšlí, nenechá se jen tak chytit a vůči svým obětem necítí žádnou lítost. Na povrch se tváří normálně, může být milý, nebo dokonce hodný. Toulá se nocí aby našel další oběť a určitě nechodí k psychiatrovi."
"Když jsi tak chytrý, tak nám řekni, kdy bude další vražda?" zeptal se Matouš provokativně.
"Brzy. Vzhledem k tomu, že dobu mezi oběma útoky dělí méně než čtyřiadvacet hodin můžu s klidem říct, že brzy dojde k dalšímu útoku a my musíme nejít toho člověka dřív něž někoho zabije, když už to nedokáže policie."
Úterý 30. září 17:45 odpoledne
Emma si připadala u Anity doma jako vetřelec. Psala domácí úkoly u cizího stolu, spala na cizí přistýlce s cizím povlečením. Chtěla už domů, ale policie a dokonce ani její rodiče neschvalovali brzký návrat domů.
Nenáviděla lomené výrazy. Zrovna řešila čemu se nesmí rovnat x, když se rozletěli dveře pokoje a Emma poznala, že vešla Anita.
"Hádej co mám?" zeptala se tajemným hlasem.
"Malárii?"
"Ne. Hádej dál."
"Ebolu?" hraná naděje v Emmyně hlase sílila.
"Ne. Lepší. Lístky na sobotní maškarní ples co se bude dít tuhle sobotu," poslední slovo Anita skoro zapištěla.
"Tak si to tam s mamkou užij."
"Ty jsi mě asi nepochopila. Mám čtyři lístky. Půjdeš ty, já, Matouš a naše zlatíčko k sežrání Jack. Koupila bych i pro Viktora a Sebastiana, jenomže ty už je mají."
"Kolik tě proboha stáli?"
"Dostala jsem je od táty k narozeninám před měsícem. Řekni, že půjdeš. Já a Matouš máme vymyšlený kostým do páru. Já budu anděl a on sexy čertík."
"To si nenechám ujít a teď musím dodělat domácí úkol z matematiky."
"Jasně... On byl domácí úkol? To si ho musím jít rychle udělat nebo mě mamka zabije," s těmito slovy zmizela Anita ze dveří.
Úterý 30. září 22:52 odpoledne
"Tak jdeš?" ptal se Novák Stránského.
"Ne. Ještě tady chvíli zůstanu.Mám nějakou práci."
"Neměl by jsi to tak s tou prací přehánět mladej," řekl a odešel.
"Jakoby nevěděl, že nám po ulicích běhá šílenec," pomyslel si.
Během dne vyslechli několik podivných existencí potulujících se městem. Každý měl alibi, ale úplně každý. Žádný nebyl v hodinu vraždy venku.
Začal dokonce uvažovat nad výslechem Viktora z dnešního rána. Říkal "diskutabilní". Co na tom bylo diskutabilního? Co sakra? Co?
Okamžitě si vzpomněl na Viktorův průšvih před rokem a potichu se zasmál.
"To byl tokový průser, že to snad nebylo ani možné," řekl si pro sebe.
Potichu se smál, když se ozval v kanceláři dispečera, který měl noční službu, poplach.
"Stránský! Máme problém," volal z kanceláře dispečer.
"Co se stalo?"
"Požár v parku. Pravděpodobně nějaký žhář. Mám zavolat šéfovi?"
"Takhle pozdě? Ne nevolej mu. Pojedu tam, pokusím se zjistit co se stalo a pak mu když tak zavolám sám."