Selžeš, zemřeš...

2.Kapitola

,,Opravdu...mi někdo...napsal?",vypravila jsem ze sebe.

Udělala se mi husí kůže. Vím, že si myslíte že jsem divná, ale mě se podobné věci skoro nestávají. Vůbec se mi nestávají. Kdo to může být?Trochu jsem zaváhala jestli to mám rozkliknout. Co když je to policie?Chad jim určitě prásknul tu věc z minulého roku. To co se stalo minulý rok . . . Musela jsem se uklidnit.

,,No taak, otevři to, konečně se tvůj život změní, někdo ví že existuješ", zamulala jsem.

Nemohla jsem si pomoct a trošku jsem se usmála. S jistotou, která mi proudila v těle jsem rozklikla zprávu. Načítalo se to. A blik! Už to vidím, je to od . . .Úsměv na rtech mi rázem zmrznul. Ne, ta zpráva nemohla být pro mě. Nebo ano?

                                ***

S obrovským napětím v těle jsem začala číst email:

Dobrý den, slečno Raven Hancherová,
Chtěli bychom vás informovat o jisté složité záležitosti, která se vyskytla. Jistě si pamatujete jak váš otec musel odletět na důležitou misi. Neřekl kam, a ještě se nevrátil.Musíme vám oznámit že vašeho otce, Leonarda Hanchera, držíme v zajetí u nás.Nemůžeme vám říci nic víc.Tato zpráva je přísně tajná.Jestli se o tom někomu svěříte, vězte, že vašeho otce zabijeme.Jestli ho chcete znovu vidět přijeďte 19.10. vy sama za námi.Z vaší tiskárny se vám vytiskne malý lístek, který předáte na letišti. Dále už nic.O vše se postaráme.Tato zpráva bude zničena.
                                           WCS

Než jsem stačila cokoliv udělat, obrazovka mi zčernala. Celá jsem ztuhla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Omámeně jsem civěla na černou obrazovku počítače. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila co se stalo.

Ne...ne.,,NE!",zařvala jsem zoufale do ticha.

Z oka se mi začaly linout slzy. Nejdřív první, pak druhá, třetí. Za chvíli jsem začala brečet. Vrhla jsem se na postel a snažila jsem se nezbláznit.
Najednou vedle mě zazněl zvuk tiskárny. Ihned jsem přestala brečet a vytřeštěná jsem se zvedla. Z mojí tiskárny vyjížděl malinký papírek. Pak to cinklo a bylo zase ticho. Opatrně jsem natáhla ruku a vzala jsem si ho. Když jsem ho otočila byly na něm jen malé klikyháky. Zavřela jsem oči.
,,Co budu dělat?"zaznělo mi v hlavě.
Ne, jet tam rozhodně nemůžu. Ale co když ho vážně . . . Ale já musím jet. On toho pro mě udělal tolik a já ho nechám zemřít? Ano, pojedu. Nebo, já nevím. Musím si to ještě rozmyslet. Ale tak málo času?.

,,Co tu děláš?"

Bratrův hlas mě trochu vylekal. Je mu 21 a jmenuje se Mathew.

,,Co bych dělala? " vyjelo ze mě.

Rychle jsem založila lísteček do kapsy.

,,Slyšel jsem řev ".

,,Ale, to nic nebylo" snažila jsem se ho uchlácholit.

,, One Direction se rozpadli?" zašklebil se.

Asi si všimnul že jsem brečela.

,, Ale, nech toho" odsekla jsem ho.

,,Jestli jsi hotová pojď dolů na večeři, máma udělala lasagne a'la mikrovlnka" zasmál se.

,,Jo jo, přijdu tam."

Math odběhl z pokoje a sešel dolů. Hned jak odešel jsem vyndala lístek z kapsy a dala jsem ho do mojí oblíbené knihy. Převlékla jsem se do tepláků a bílého trika, vlasy jsem stáhla do drdolu. Než jsem vešla ze dveří, zastavila jsem se u mého zrcadla.

,,Pojedu"řekla jsem odhodlaně a vyšla jsem z pokoje.