Selžeš, zemřeš...

17. kapitola

Neměla jsem sílu vzpomínat na projev té zlé ženy. Pamatuju si šok. Tak velký, že možná proto jsem tolik otupělá. A taky tváře ostatních. Tváře všech těch nevinných lidí. Už to totiž víme.

Jsme návnada.

                                 -

Výklad slečny Morrow (tak se ona prolhaná a mrazivá žena jmenovala) byl stručný a velmi šokující. Při poslechu mi tuhla krev v žilách.

,, Náš institut je známý především výrobou revolučních zbraní. Opravdu revolučních. Je starší než vy všichni dohromady. První světová? Naše zbraně. Druhá světová? Také naše zbraně. A příští třetí světová? Zase naše zbraně. Nemůžu vám toho říct tolik, ale jistá věc je, že tu nejste náhodou."

Celá místnost náhle ztmavla  jako v  kině a ze stropu se automaticky vyrolovalo promítací plátno. Žena sáhla na ovladač a s jedním cvaknutím naskočil první obrázek.
Na fotce byl starší muž ve vojenské uniformě, usmívající se na kameru. Netuším význam téhle fotky, ale myslím, že brzy ho zjistím.

,, Táta?"

Prudce jsem se otočila na děvče se zrzavými vlasy vedle mě. Pusu si zakrývala dlaní a v očích se jí leskly slzy.

,,To je můj otec! Co jste s ním provedli!"

V agónii křičela směrem k ženě na pódiu, která ji s dalším cvaknutím úplně ignorovala.
Další voják. A další výkřik. ,, Táta!"
Postupně se začaly urychlovat snímky a s nimi i výkřiky dětí. Nevěřícně jsem to všechno pozorovala, až do doby, kdy se na plátně objevila fotka může s opálenou kůži, hnědými vlasy, modrýma přívětivýma očima a úsměvem, který zažene každou noční můru. Můj táta.
Prosím, že mu nic neudělali.

Slečna Morrow mluvila dál.

,, Určitě každý z vás poznává aspoň jednoho muže na fotografii. Nevybrali jsme si vás totiž náhodně, jak už to chytřejší z vás vytušili. Povolání všech vašich otců je stejné. Upsali se vládě."

Vůbec se mi nelíbilo, co mělo nadcházet. Celým mým tělem pulzovala nenávist, ale také strach. Strach, že se má stát něco hrozného.

,, Můžu vás všechny ujistit, že vaši otcové netuší, a ani nezjistí, co se tady děje. Proto všechny šance je nějak kontaktovat nebo dokonce informovat bude přísně trestána.
V následujících dnech vás všechny podrobíme těžkým fyzickým a psychickým testům, podle nichž zjistíme vaši zdatnost. Ty co neprojdou čeká takzvané vyloučení, které myslím není moc příjemné. Řekněme něco jako bolestivá samotka . . ."

Náhle ji někdo přerušil.

,, A ti co projdou? Co bude s nimi?!"

Slečna Morrow se na dotyčného otočila a s radostným úšklebkem téměř nelidsky prohlásila:

,, Ty co projdou čeká, myslím, ještě horší pokračování. Myslím že pojem pokusné myši asi všichni znáte že?"

Hlavou mi běželo tolik myšlenek. Proč tohle všechno? Proč nás tu mají? Z davu se poté ozval ženský hlas.

,, To přece nemůžete! Je to proti všem lidským právům!"

,, My můžeme všechno děvenko."

Slečna Morrow hbitě argumentovala všem dotazům.

,, Až se o tom někdo dozví . . .!"

,, Nikdo se o tom nikdy nedozví."

Poté ale zazněla jedna těžší otázka.

,, Tak si nás teda pozabíjíte, ale jak to vysvětlíte našim rodinám?"

Všichni čekali jak se s touhle otázkou slečna Morrow vyrovná.
Nasadila prohnilý úsměv, jenže pak jsem snad na sekundu v jejích očích zahlédla špetku nejistoty. Ještě než stačila něco říct za jejími zády se objevila postava muže. Jeho prošedlé vlasy, jeho tmavé vlčí oči, jeho jizva na tváři. To všechno mi bylo silně povědomé. Slečna Morrow se na něj ohlédla.

,, Pane Decay. Je snad něco v nepořádku s . . ."

Její tlachání umlčel jediným pohybem ruky.

,,Rád odpovím na předchozí otázku tady mladého chlapce ", vypustil z úst uštěpačným tónem.
,, Jak víme, všichni jste dostali dopis, v němž byl čas odletu, přesné datum a místo, což znamená že byste všichni letěli stejným letadlem. Jenže co když se stane malá havárie . . .", škodolibě se zasmál. Řekněme selhání motorů a letadlo spadne rovnou do oceánu. Všichni budou oplakávat své navždy ztracené děti a nebudou mít nejmenší tušení co se ve skutečnosti děje!"

Měla jsem chuť křičet, ale nedokázala jsem se pohnout. V dalších vteřinách mi vše připadalo jako sen.
Z davu přímo na pódium vběhnul rozezlený mladík a za ním skupinka povstalců. Chtěl se vrhnout na slečnu Morrow, jenže voják vedle ní v tu ránu tasil zbraň a jedním výstřelem ukončil jeho život. Střelený za zvuku nářků ostatních nehybně spadnul na zem. Ti co běželi za ním se s šokem vzdálili a vojáci je znova zařadili do davu. Decay opustil pódium.

Všude nastal zmatek. Zoufale jsem se rozhlédla kolem, když jsem uviděla postavu běžící zezadu ke slečně Morrow. Byl to Josh.

,, Joshi ne!!!"

Nevnímal mě. Ještě pár kroků a všimnou si ho. Ne . . . nesmí ho také zastřelit. Jako smyslů zbavená jsem se vrhla za ním.

,, Joshi, sakra stůj!!"

Snažila jsem se ho zastavit, ale nešlo to. Už vyběhl na pódium. A já hned za ním. Byl jen pár metrů od ní. Jenže pak ho vojáci chytli. Slečna se otočila a ledovým hlasem promluvila.

,, Další? Vážně, ti mladí nemají z ničeho respekt. Chceš snad skončit jako ten první?"

Josh, kterého dva vojáci drželi za ramena se nenávistně podíval směrem k ní.

,, Cokoliv jiného než sloužit někomu tak zkaženému."

Slečna Morrow se k němu přiblížila. Na chvíli jsem zastavila s nadějí, že ho snad nechá jít, jenže pak se otočila zpět a jedním pohybem ruky ukázala na Joshe.

,, Zastřelit."

Rozběhla jsem se jak nejrychleji jsem mohla. Voják se postavil proti Joshi a namířil na něj pistolí. Prosím ne. To nemůžu stihnout . . .

Ahoj všichni!
Máme další kapitolu za sebou!
Trochu jsem vás napnula, tak snad bude brzy další.😍

Martí 💕