Selžeš, zemřeš...

13.kapitola

Pomalu jsem došla až k srázu. Podívala jsem se pod sebe a spatřila jsem nekonečnou propast, ze které vstávaly chloupky na těle.Sehla jsem se trošku víc.Jsem tak blízko, že by stačilo prostě jenom skočit a bylo by po mě.Ale to já nechci.Ne po tom všem co se mi stalo.Chtěla jsem se otočit a prostě odejít, ale jakmile jsem se otočila, naproti mě se rozeběhla postava a strčila mě přímo do té nekonečné temnoty.

,, Dobře Raven, napočítám do tří, a poté se vzbudíš ano?"

Ten ženský hlas zněl jakoby z dálky.Jako kdyby daná osoba mluvila za zástěnou.

,, Raz,.."

Nemohla jsem cokoliv dělat.Moje tělo, jakoby bylo z kamene.A moje víčka opuchlá tak, že jsem je nemohla zvednout.

,,Dva,..."

Pomalu jsem začínala vidět světlo, které mi prudce svítilo do očí.Jsem snad mrtvá?

,, Tři."

Jako na povel se moje víčka otevřela a mě štípnul první nápor vzduchu, který se ve mě rozplynul jako kouř.
Další nádech už jsem ale nezvládla.

,,Tep nestabilní!"

Všude okolo mě zněly hlasy, které mě poměrně děsily.Jenže v tu chvíli jsem si to neuvědomovala, protože mé tělo se cukalo v nepravidelných intervalech, při pokusu nadechnout se.

,, Najděte někdo tu zatracenou masku!"

Zvuky byly hlasitější a hlasitější.

,,Rychle, Decay nás zabije, jestli ji ztratíme!"

Někdo mi přiložil masku na obličej a já se konečně mohla nadechnout.

,,Kde to jsem?" řekla jsem přidušeně.

Nikdo mě neposlouchal.

,,Tep stabilní!"

Šum kolem mě konečně ustal, a já se trochu uklidnila.

,, Díky bohu... Přesuneme se tedy k Whiteovi.Ji tu nechte odpočívat."

Najednou se celá místnost vylidnila a já zůstala nehybně ležet na lůžku s maskou na obličeji.

Než jsem si všimla osoby v rohu pokoje, která ke mě pomalu přicházela.Srdce mi málem vyskočilo z hrudi a kdybych se mohla hýbat, asi bych sebou cukla.Ale já byla schopná jenom mluvit.

Osoba přišla až ke mě, a já zjistila že je to žena.Žena středního věku, se zrzavými vlasy, těsně upnutými do vysoko vyčesaného drdolu, chladnýma očima a tenkými zlověstnými rty.
Myslela jsem, že když je to žena, že budu klidnější, ale šel z ní neuvěřitelný strach.Její oči jako by mě probodávaly a její duše, jako by se mi vysmívala.

,,Kdo jste?" zašeptala jsem.

Žena se na mě arogantně podívala.

,,Ty nejsi ta, co tady může pokládat otázky."

Její hlas byl ještě horší.
Chvíli jsem sbírala odvahu, ale pak jsem se zeptala.

,,Kde to jsem?"

Žena se ke mě přiblížila, podívala se mi do očí a rty se zlověstným úšklebkem zašeptala:

,,V tvojí noční můře..."

A pomalu se založenýma rukama odešla z místnosti.