Selžeš, zemřeš...

14.kapitola

Za tu dobu, co jsem ležela na lůžku a pomalu se psychicky vyrovnávala s mojí situací, jsem si všimla, že tohle není normální nemocnice. Žádná okna, podivné moderní přístroje, které jsem ještě nikdy neviděla, nesměli jsme cokoliv dělat a dokonce ani jíst. Jednou jsem se zkusila zeptat na nějaké jídlo, ale buď mi neřekli nic, nebo odvětili, že nesmím.

Bylo asi dvanáct večer, teda jestli ty hodiny vůbec ukazují správný čas.Nemohla jsem to vědět. Okna nám byla přísně odepřena. Už ani nevím čemu tu mám věřit. Všechno je to jako sen a možná už blázním z hladu, protože se pootevřely dveře od mého pokoje.

,, Prosím, ať to není ta ženská..."

Krve by se ve mě nedořezal.Tolik jsem se bála.

,,Raven!"

Do pokoje vběhnul Alan. Byla jsem tak šťastná, myslela jsem si, že je na tom taky tak špatně, nebo že tu vůbec není, že jsem tu sama.

,,Alane! Ani nevíš jak jsi mě vylekal."

Alan se zasmál a obejmul mě. Málem jsem se rozbrečela štěstím.

,,Co tady děláš?"

Než mi stihnul odpovědět, do místnosti vešel další člověk. Alan si toho hned všimnul a uklidnil mě.

,,To je Josh.Neboj, dali ho ke mně na pokoj a domluvili jsme se spolu na vzpouře."

Byl tak stejně starý jako Alan.Vysoký, s hnědýma očima a tmavými vlasy.

,,Ahoj."

Snažil se mluvit potichu. Asi by je tu neměli najít.

,, Jaká vzpoura?"

Neunikla mi Alanova slova.V téhle situaci je vzpoura absolutně nereálná.Nemáme zbraně, ani pořádný oblečení. Dokonce jsme jenom tři!

,, Děláš si ze mě srandu? Teď chceš plánovat vzpouru... když je nás tu tak málo. Pobíhat tady v nemocniční košili naostro fakt nechci, k tomu jsem promrzlá a vyčerpaná."

Hned co jsem to dořekla, mi vydatně zakručelo v břiše.

,, ...a hladová."

Alan sáhl do kapsy u mikiny a s úsměvem mi podal čokoládovou tyčinku.

,,Tady máš, vždycky když někam jedu, beru si s sebou něco sladkýho."

Vzala jsem si jí a pořádně se do ní zakousla.

,,Neudus se."

Oba dva se na mě posměšně podívali.

,,Jo a tady máš oblečení, našli jsme ho v jejich kanceláři."

Už jsem se ani nechtěla ptát, proč tam byly a tak jsem dál hladově hltala tyčinku.
Poté co jsem se oblékla, nám Alan vysvětlil, co budeme dělat. Ze začátku se mi ten nápad nelíbil, ale kupodivu to měl dobře naplánované.

,, Takže, musíme přejít přes hlídku v tomhle patře až ke schodišti.Tam potom Josh zakryje kamery a proplížíme se až k hlavní centrále, kde mají rozhlas a ovládací panely.Tam už potom bude snadné zburcovat všechny ostatní."

Během celé doby, co nám Alan vykládal svůj plán, jsem na něj strnule zírala.

,,Jak jsi tohle všechno zjistil? Myslím tu centrálu a tak.."

Alan se podíval na Joshe a pak s úsměvem pronesl.

,, Mám tu pár přátel."

Alan byl pořád o krok napřed.
Nemohla jsem tomu uvěřit.Úplně první vzpoura v mém životě.

Tak tu máme další kapitolku😻
Docela jsem se snažila, aby tady bylo aspoň 400 slov, protože jsem dlouho nepsala a zasloužili byste si něco delšího.
Moc děkuju za votes a případně i koment.Love you!!

Martí 💕