Selžeš, zemřeš...

15.kapitola

Hned jak jsem se převlékla, samozřejmě skrytá za prostěradlem, co držel Alan, a kterého jsem pořád dokola musela okřikovat aby nekoukal, jsme si začali balit věci na odchod.
Ještě těsně před odchodem se Alan přitočil k Joshovi a řekl:

,,Ty půjdeš napřed a budeš dávat pozor, co se děje. Kdyby se něco stalo, nebo by tě někdo chytil, zmáčkneš tlačítko na svojí vysílačce a ta moje začne červeně svítit. My s Raven půjdeme až za tebou."

Josh jenom odevzdaně kývnul.Mně se to ale nelíbilo.

,, Proč za nás bude riskovat život? Můžu jít já, protože už je mi to stejně jedno."

Celou tu dobu jsem se dívala Alanovi do očí a snažila se vypadat důstojně.Jenže to se mi moc nepovedlo, protože si všimnul že mám každou ponožku jinou a tiše se zasmál. Já se ale snažila vypadat vážně.

,,Raven, nebudeme riskovat, že se ti něco stane.Přece jenom jsi holka a proto..."

Jeho slova mě urazila.

,,Proto co? Myslíš, že holka nedokáže tolik co kluk? Že se o sebe nedokážu postarat?"

Alanův úsměv zamrzl a vystřídaly ho vrásky rozčilení na čele.

,,Ty to asi nechápeš, tohle není nějaká hra, tady jde o život a jestli se tady budeme hádat tak jenom přijedeme pozdě a já z toho budu mít problé...

Josh mu náhle skočil do řeči a s ťukáním na hodinky pronesl:

,,Hele je to vážně roztomilý jak se hádáte, ale musíme jít, jinak zase vyjdou hlídky."

Všimla jsem si, že než ho Josh přerušil, chtěl Alan říct něco, jako že bude mít problém, když tam nebudeme včas.Ale proč?
Oba jsme na něj kývli.Josh se nadechl a poté otevřel dveře na chodbu.Bylo tady prázdno jako při nějaké apokalipse, které jsem viděla ve filmech, co jsme si často s Mattem půjčovali.

Nikdo z nás nemluvil a když jsme si chtěli něco říct, museli jsme gestikulovat. Alan naznačil Joshovi, že má jít napřed. Sice se mi to moc nelíbilo, ale podle nich jsme neměli jinou možnost.Josh vzkaz ihned pochopil a zaběhnul za roh, kde jsme ho už neviděli. Měla jsem z toho špatný pocit. Něco mi tu nehrálo.Chvíli jsme čekali, až bude dost daleko.Ta chvíle se zdála být nejdelších 5 minut v mým životě.Bylo takové ticho, že bylo slyšet Alanovo těžké oddychování.
Jakoby z tranzu nás probudilo zapípání Alanovy vysílačky.Oba dva jsme sebou cukli.
Naštěstí to bylo zelené světlo, což znamenalo, že je všude čisto a můžeme jít.
Chtěla jsem vykročit, ale Alan mě vzal za ruce a přitiskl mě ke zdi.
Chvíli mi to připadalo, jako by mě chtěl... políbit, ale hned na to ukázal na kamery u stropu a já pochopila, že musíme jít při zdi. Pustil jenom jednu mojí ruku a za tu druhou mě začal vést za sebou dopředu.

Prošli jsme tolika chodbami, že to snad ani nebylo možné.Nějakou chvíli jsme šli pořád stejně.Pořád dopředu, pořád stejné tempo, pořád zabočovat za rohy a zase pořád dopředu.
Než sebou Alan trhnul a já do něj narazila.
Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, než jsme zjistili, že je to Josh. Zamával nám a s úsměvem ukázal na dveře hlavní centrály.

//Doma v Cardiffu//

Matka Raven drží křečovitě telefon.

,,Jak to myslíte, že nepřijela? Přece si máte hlídat kdo tam jede a kdo ne!"

Její hlas zněl mírně hystericky, ale co se dá od matky ztraceného dítěte čekat.

,,Kdyby měla jet tak bychom to dávno věděli, ale ona není ani v lyžařských záznamech."

Lektorka lyžařského kurzu se snažila matce domluvit.Matt to jenom sledoval s otevřenou pusou.

,,Tak co mám podle vás dělat? Vůbec jsem nepoznala že chystá útěk."

,, Paní McRain, ničeho se nebojte.
Přece jí neunesli na druhý konec světa, takže teď si probereme co budeme dělat."

Jak ironické 😂😇(btw. nahoře random fotka)

Martí💕