Selžeš, zemřeš...

11.kapitola

Bylo to poprvé, co jsem viděla někoho umřít.

Protože jsme ještě pořád běželi od hořící budovy, nemohla jsem popadnout dech. Museli jsme se dostat co nejdále od toho místa.

,,Alane, já už nemůžu.."

Zdálo se mi, jako bych nic neřekla. Jako by se můj hlas nedostal přes moje rty, a já jenom vydechla. I přes mojí vyčerpanost jsem se pokusila znovu.

,,Al...Alane, jjá už nemůžu."

Alan běžel dál. Jako by necítil únavu.

Moje tělo už to nevydrželo. Prostě jsem nemohla. Nezvedla jsem nohu a zakopla jsem o kořen.Svezla jsem se na zem.

,,Raven! Musíme jít dál!"

Obdivovala jsem, jak dokázal tak dlouho běžet a při tom nést Annu.

,,Ta budova je plná výbu..."

To co se stalo dál, bylo jako zpomalená  scéna ve filmu.
Budova za námi náhle vybuchla a vzduchem začaly létat kusy prken a zdiva, jako při výbuchu sopky. Alan mě vytáhnul za ruku a zatáhl mě i s Annou za obrovský kámen.Vzduch zaplavily stovky kusů sutin.

Nevím jak se to Alanovi podařilo, ale nějakým způsobem nás dokázal dostat od toho pekla, které se teď odehrávalo daleko od nás. Utábořili jsme se na kraji lesa, který se před námi zjevil jako přelud z žízně a hladu. Anna už nebyla v bezvědomí, ale museli jsme ji nechat ještě odpočinout. Vyrobili jsme jí provizorní stan z větví a velkých listů, jako jsem to viděla v různých dokumentech o přežití doma. Domov. Na to jediné můj mozek dokázal myslet. Na Matta a mámu.Tolik se mi po nich stýskalo.

,,Jak se cítíš?"

Místo odpovědi jsem šťouchla klackem do rozpáleného ohně.

,, Mizerněji než kdy v životě."

Zkusila jsem se pousmát.

,,I když, možná mizerněji mi bylo, když jsem jako malá měla zápal plic."

Bravo! Alan se zasmál.

,,Jednou jsem do školy dostal ke svačině donut.Jenže pak se mi udělalo špatně a já musel jet domů. Ten donut jsem nechal ve skříňce. Špatně mi bylo celých čtrnáct dní. Když jsem se pak vrátil do školy, našel jsem ho ve skříňce, zplesnivělej.

Když mi vyprávěl tu historku vypadal úplně jinak. Tak bezstarostně.

,,A co jsi s ním udělal?"

Byla jsem zvědavá.

,,Snědl jsem ho, tak mi bylo špatně další dva týdny."

Začali jsme se tak smát, že to muselo vystrašit všechna zvířata v okruhu pěti kilometrů. A taky jsme vzbudili Annu.

,, Přišla jsem o něco?"

Od spánku jí ještě trčely vlasy do vzduchu a měla přeleženou jednu tvář.

,,Ale ne, posaď se."

Uvolnila jsem jí místo na kmeni, který jsme skáceli kvůli sezení.

,, Už je ti líp?"

Zeptal se Alan Anny.

,,Jo. A děkuju že jste mě odtamtud dostali."

Byla jsem ráda, že už je v pořádku.

,, Měla jsi vidět Alana, když tě nesl. Byl úplně červenej."

Anna se zazubila. Pak řekla :

,, Díky Alane.Jsem tvůj dlužník."

,, Mě neděkuj, já jsem tě jenom nesl. To Raven tě našla."

Anna se na mě vděčně podívala. Její pohled jsem opětovala. Šla jsem vhodit polínko do ohně a pak jsem navrhla, abychom šli spát. Všichni jsme byli po tomhle dni vyřízení a šance na nový a lepší den se nadějně třpytila v dáli zítřka.

Tak je tu další kapitolka.💖
Dneska mi psaní dělalo trochu problém, protože zítra mám recitační soutěž a mám hroznou trému. Tak snad vy máte lepší den.
Vaše Martí 💕