Selžeš, zemřeš...

18. kapitola

Seděla jsem zhrouceně na pokoji s Alanem a Joshem. Josh byl ještě otřesený z nedávné události, která se stala na ceremoniále. Seděl v plastovém křesle, hlavu položenou v dlaních. Poté se napřímil.

,, Kdybys nezasáhla, možná bych ji zabil."

Pochopila jsem že věta směřuje na mě.

,, Kdybych nezasáhla, tak by tě ten voják zastřelil."

Setkala jsem se s jeho rozezleným výrazem.

,, Měl jsem plán!"

,, Jaký? Nechat se zastřelit? Tak to gratuluji, málem se ti to povedlo."

Bylo to hrozné. Ještě pořád jsem měla v mysli ten šílený zážitek.

                              -
Voják se postavil naproti Joshovi a namířil na něj svoji zbraň. V tu chvíli jsem na nic nemyslela. Vběhla jsem před Joshe a nahlas zařvala.

,, Ne! Nestřílejte!!"

Slečna Morrow se na mě s podivením otočila. Jak nejvíc zhnuseně dovedla mi vmetla svůj názor do tváře.

,, Jak se opovažuješ ty mrcho . . ."

,, Prosím nestřílejte. Bude se vám hodit. Uděláte velikou chybu jestli o něj přijdete!"

Vůbec jsem nedoufala, že by mě poslechla, jenže pak její výraz zjemněl a voják na její rozkaz složil zbraň. Při odchodu ještě stihla přes rameno pronést:

,, Prozatím . . . Myslím, že ta tvoje směšná odvaha se nám bude hodit. Ale potrestání se ani jeden z vás nevyhne."

                                    -

Rukou jsem si zajela pod tričko a přejela po svém krku. Rány bičem, které křižovaly moje záda byly ještě čerstvé. Tiše jsem sykla, když jsem se bolestivě dotkla té nejblíž ke krku. Takový byl trest. Josh jich měl ale víc.

,, Myslíš, že bych se šel jen tak zastřelit?!"

Byl pořád stejně naštvaný jako předtím. Jeho oči se setkaly s mými. Jeho pohled byl plný zloby. Jenže já ho přece zachránila! Neměl by mi za to děkovat?
Alan se do toho vložil.

,, Sakra Joshi. Vždyť tě málem zastřelili, a nebýt Raven, bůh ví co by se stalo."

Děkovně jsem pohlédla směrem k Alanovi. Josh se náhle prudce zvedl a naštvaně odešel z místnosti. Nehnutě jsem zůstala sedět. Alan přešel ke mě a sedl si vedle mě.

,, Pořád tě to bolí?"

Starostlivě se na mě zadíval. Jednou rukou se dotkl mých zad. Bolí to pořád stejně. Každá rána bičem se bolestivě zaryla do mé duše. A tyhle rány vyléčit nemůžete.

,, Bál jsem se, že tě zastřelí. Že mě jim tu necháš napospas samotného."

Mírně se usmál. Byl tak klidný. Jakoby mu strach nic nedělal, jenom ho posiloval.

,, To bych přece nikdy neudělala," usmála jsem se.
V tu chvíli jsem se cítila v bezpečí. Alan mě držel za ruku a uklidňoval mě - vyzařovalo z něj neuvěřitelné teplo. Snad to mě tak ovlivnilo, že jsem se mu dlouze zadívala do očí a na chvíli pro mě přestalo všechno existovat. Byl tu jenom on a já. Naklonil se ke mě tak, že by stačil ještě kousek . . . malinký kousek a naše rty by se spojily. Přivinul si mě k sobě blíž až jsem cítila jeho dech. Ještě malinký kousíček . . .
Do pokoje vtrhnul Josh. S jedním trhnutím jsme se s Alanem odvrátili.

,, Doufám, že jsem něco nepřerušil, ale máme se všichni odebrat do haly. Nevím proč, ale nic dobrýho to nebude."

                              ***

Znova ta prostorná hala. Vstup do ní ve mě vyvolával hrozný strach. Dlouhou chodbou jsme prošli až ke dveřím. Obyčejné kovové dveře se stříbrnými klikami - takové jaké vidíte skoro v každé modernější budově. Ale něco mě na nich zaujalo. Ten znak. Růže ve stříbrném poli. Určitě už jsem jí někde viděla. Ale kde?
Vešli jsme do místnosti plné mnoha kovových věšáčků a na každém byla černá uniforma. Na rozkaz jsme si každý jednu vzali a převlékli jsme se. Poté nám rozkázali staré šaty spálit. S těžkým srdcem jsem svoje vhodila do kovového kontejneru uprostřed podlahy. Chtěli nás zbavit vzpomínek na domov. Na náš dosavadní život, který už určitě nebude stejný. Nikdy.

Ahoj všichni!
Moc bych vám chtěla poděkovat za všechny přečtení a votes.💕 Právě tohle mě žene dál, abych knížku dopsala. Budu ráda za každý nový názor a ohlas.😍 Děkuju 💕

Martí 💕