Selžeš, zemřeš...

8.kapitola

Spolu s Annou a Alanem jsme zamířili do jakési budovy, kterou našli ostatní chlapci, kteří spadli první.Podepřená o Alana jsem kulhala jejím směrem.Alan byl kromě trocha škrábanců očividně v pohodě.Ani nevím proč jsem pomalu pootočila hlavu na něj.Nevšímal si toho, takže jsem měla šanci si ho pořádně prohlédnout.
Ostře řezané rysy, světle hnědé oči a sytě černé vlasy.Pod okem měl malé znamínko.Skoro jako moje kamarádka Sue.Škoda že se musela odstěhovat.
Myšlenky mi zabloudily natolik, že jsem si nevšimla velké budovy před námi.Vypadala jako letadlový hangár.

,,Pozor na tu větev"

Alanovy obavy mě trochu potěšily.Pomalu jsme otevřeli kovové dveře, které se s velkým vrzáním otevřely.Celou tu budovu tvořila jedna obrovská místnost s pár nízkými kovovými postelemi, ohništěm uprostřed a pár malými přihrádkami, asi na oblečení a tak.
Nejvíce mě ale zaujaly velké bedny na konci místnosti.Co v nich mohlo být?

Uprostřed ohniště už sedělo pár lidí.Šest kluků a čtyři holky.A zase všichni přibližně v mém věku.
Alan mě popostrčil ze dveří.
Až teď jsem si uvědomila že jsem celou dobu stála s otevřenou pusou ve dveřích.

,,Posaď se tady a já se poohlédnu po nějakých lécích."

Řekla Anna a odběhla na konec místnosti k těm velkým bednám.
Alan mě opatrně posadil na roh kovové postele a sedl si vedle mě.Rozhlížel se všude kolem až mu pohled utkvěl na pár dekách na zemi.
Ihned se zvedl a běžel k dekám.Vůbec se mu nedivím.Je tu hrozná zima.

Přiběhl zpátky se dvěma dekami v rukou.

,,Tos nemusel,"řekla jsem s trochu polichoceným výrazem v tváři.

Alan sebou trhl.

,,Aha, ty chceš taky."

Zdá se mi to nebo se zašklebil?

,,Nee, dělám si srandu, tady máš."

Ochotně jsem si od něj vzala deku a zabalila jsem se do ní.
Trochu jsem se zasmála.

Pak jsem si ale uvědomila v jaké situaci jsme a přestala jsem.Bylo mi to trapné.

,, Promiň, asi není vhodný se v týhle situaci smát."

Řekla jsem a trochu jsem sklopila hlavu k zelené dece.

,,Ne, to je v pohodě.Smích mi pomáhá tohle všechno překonat.A navíc se mi tvůj smích líbí."

S údivem jsem vstřebávala jeho slova.
To asi naráží na můj smích. Když se směju tak u toho trochu chrochtám.

,,To chrochtání jsem nemyslel.Je to roztomilý."

Řekl Alan s úsměvem.Usmála jsem se na něj.A on taky. Když se smál, měl ve tvářích ďolíčky.

Najednou se ozval výkřik.Oba dva jsme se jako ostatní rozhlédli po místnosti.A pak jsem to uviděla.

Anna...

I přes moji bolavou nohu jsem se prudce zvedla z postele a kulhala k Anně.
Seděla na zemi u jedné bedny.A brečela.

,,Anno, co se děje?"

Úzkostně se na mě podívala.

,,Anno, co je?!"

Otočila hlavu a bradou ukázala na bednu.
Ihned jsem k ní dokulhala a chytla pevně víko.V ten okamžik jsem byla připravena na všechno, ale na to co tam bylo vážně ne.

S výkřikem jsem pustila víko, které s ránou dopadlo zpátky.

.....mrtvola.....

A další kapitola za námi.Trochu jsem vás napnula, aby jste se těšili na další kapitolu.😅
Tak snad ji brzy dopíšu.
Vaše Martí💦