Selžeš, zemřeš...

6.kapitola

Tma.Zima.Bolest.Strach

Neodvážila jsem se otevřít oči právě kvůli těmto pocitům.Všechno se to ve mě mísilo.Kolem mě to hučelo.Bála jsem se, to nemůžu popřít.Pohnula jsem prsty na ruce a nahmatala jsem...NĚČÍ RUKU!?

Prudce jsem sebou trhla a o něco jsem se bouchla do hlavy.Ihned mi vystřelila ruka a chytila jsem se za bolavé místo, kam jsem se udeřila.Sykla jsem bolestí.Hlava mě příšerně bolela.To bylo asi tou odpornou látkou co do mě dostal ten idiot.Srdce mi zběsile bušilo.Najednou  se vedle mě někdo ozval.

,,Jsi v pořádku?".

Lekla jsem se tak, až jsem nadskočila
a znovu se bouchla o tu tvrdou věc nade mnou.Byla jsem na sebe naštvaná a trochu jsem zanadávala.Ale toho člověka to očividně nerozhodilo.
,,Jo, asi jo.Teda, já nevím." No super, nic horšího už jsem říct nemohla.
,,Počkej někde tu mám s sebou baterku."Byl to mužský hlas.Měla jsem strach, kdo na mě mluví.Mohl to být klidně nějakej kamarádíček toho Kelsona.
Náhle cvaklo světlo a já spatřila černovlasého kluka, asi tak v mém věku.V jeho pohledu byl vidět strach a obavy.Odtrhla jsem pohled od jeho oříškových očí a poprvé jsem se mohla porozhlédnout kolem.Všude kolem plechové stěny.Bylo tu spousty dalších lidí asi tak v mém věku.A všichni na sobě měli podivné černo modré dresy.Počkat...mám ho i já?
Z pomyšlení na to, že mě někdo cizí převlékal se mi chtělo zvracet.

,,Neboj, ta ruka byla moje.Vážně je ti dobře?"řekl ten kluk.
,,No, asi jo, ale...Kde to jsme?"
,,To bohužel ani já nevím," řekl trochu sklíčeně.
,,Jo, já jsem Alan," řekl náhle a podal mi ruku.
Hned mi vystřelila dlaň a při potřásání jsem se také představila.,,Já jsem Raven."
,,Jak ses sem dostala?Taky tě omráčil?"

Koukal se hodně ustaraně.Asi rád pomáhal lidem.

,,Jo, dal mi nějakou jedovatou látku nebo tak nějak."

Najednou se celá místnost zaplnila červeným blikajícím světlem.Oba dva jsme nadskočili.Kolem začali pobíhat vystrašení lidé a tvrdě do nás naráželi.Alan se zvednul a zakřičel:

,,Všichni klid!Nic se neděje, sedněte si zpátky na svoje mí..."

V tu chvíli se rozevřela podlaha pod námi a mě i Alanovi podjely nohy.Alan se bleskově chytnul jedné z postelí ale já jsem se klouzala dál k té bezedné díře v kovové podlaze.Najednou mě někdo chytnul za ruku.Byl to Alan.Věnovala jsem mu vděčný pohled.

,,Hlavně se nedívej dolů!"

Myslím že tahle věta se dost podceňuje, protože když někomu tohle řeknete, je přece jasný, že se dolů podívá.A to samý jsem udělala já.Celá jsem ztuhla.Byli jsme ve výšce asi 7 kilometrů.My jsme byli v letadle.

                               ***

Nemohla jsem ani pomyslet na to, že všichni lidé, co s námi byli v letadle mají za sebou 7mi kilometrový pád střemhlav dolů a už jsou nejspíš mrtví.Zbyli jsme jen my dva.Snažila jsem se udržet Alanovy ruky.Ale věděla jsem, že déle už to nevydržím.Prsty mi začaly pomalu klouzat.Alan to zpozoroval a chytnul mě ještě pevněji než předtím.Něco za ním zaskřípalo.Kovová stěna letadla se začala přibližovat k nám.Měla za úkol smést ty nejsilnější co ještě zůstali.Ty co nechtěli umřít.Alan to zpozoroval a začal trochu panikařit.
Na jeho ruce už jsem měla jen pár prstů.Začínala mi být zima.Věděla jsem, že každou chvílí už budu padat dolů.Poslední prst.Vyděšeně jsem se podívala na Alana a moje ústa zkřivil výkřik.Padala jsem dolů.Ale ne mojí vinou.Pustil se Alan.

Tak další kapitola je tu.Budu moc ráda za vaše votes a ani nevíte jak šťastná jsem, že tohle někdo čte.
Děkuju😍😍