Selžeš, zemřeš...

16. kapitola (Pokračování!)

Alan vytáhl z kapsy u kalhot velký svazek klíčů. Hned jak si všimnul mého tázavého pohledu, mě ujistil, že je sebral jednomu dozorci z kapsy u bundy, když spal. Začal hledat onen klíček, který by pasoval do klíčové dírky velkých dveří. V tu ránu jsme ale uslyšeli kroky. Ihned mě popadla panika a šeptáním smíšeným z řevem jsem mluvila na Alana.

,, Dělej!"

Alanovi se nervozitou začaly třást ruce a klíče mu několikrát málem upadly.Po mém těle jsem začínala cítit kapičky potu.

,,Sakra dej mi to!"

Josh mu vytrhnul svazek z ruky a začal hledat klíček. Kroky dozorců se pomalu, ale jistě blížily. Už jsem myslela, že je s námi konec, když vtom to v zámku konečně cvaklo a my zmizeli za masivními mravorovými dveřmi.

Jakmile jsme vešli do místnosti, naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Z milionů přiklopených zásuvek se jako hadi klikatily černé kabely. Nespočet stolů, které vypadaly jako ovládací panely v letadle a uprostřed toho všeho obrovský stůl. Na co to všechno mají?
Alan začal hledat panel, který pravděpodobně ovládá rozhlas. Běhal všude po místnosti tak zběsile, až mi začal připomínat nějaké zvíře. Blechu? Ne. Křečka? Ne ne. Splašená veverka! Trochu jsem se uchychtla a hned na mě přistál Alanův nechápavý pohled. Bože, na co to zas myslím, soustřeď se Raven!

,,Hele, a není to tohle?"

Poukázala jsem na panel, se znakem megafonu, který byl vidět hned od dveří.

,,Ouu, aha."

Ok, Alan se choval divně. Vždyť to bylo vidět už od vcho...

Už jsem nevypustila ani hlásku, protože na Alanových hodinkách se rozblikalo červené světýlko. Josh.

,,No do prdele."

Vyjelo mi z úst.
Bleskem se otevřely dveře a do pokoje vběhli muži s pistolemi. Alan ke mně přiskočil, chytnul mě za ramena a držel mě tak, že jsem se nemohla hnout.

,,Co to sakra děláš!?"

Vyděšeně jsem se na něj podívala. Byl úplně ztuhlý a zíral někam dopředu.
Když jsem se otočila zpátky, slyšela jsem výstřel.
A pak už jenom krev.
Moje krev.

Jako kdyby se v tu chvíli všechno zastavilo a já uprostřed všeho toho stála a ohromeně zírala do prázdna. Měla jsem divný pocit. Takový prázdný.

Celá místnost se zbarvila do modra a zdálky byl slyšet podivný zvuk, připomínající houkání sirén. Ok, asi umírám, protože už začínám slyšet podivné zvuky. Cítila jsem bodavou bolest na hlavě a ta se ještě zdvojnásobila, když mi Alan sáhnul na ucho.

,, Bože můj ty krvácíš!"

Vyděšeně jsem si sáhla na stejné místo a podívala jsem se na ruku od krve.
Nevydala jsem ani hlásku a zoufale jsem se podívala na Alana, když v tom mě rychle zatáhnul za panel, aby nás netrefili vojáci. Jenže ti, jakmile uslyšeli ten zvuk sirén, rychle vyběhli z místnosti a zanechali nás tam konečně na pokoji.

,, Ukaž mi to!"

Prudce mě vzal za hlavu a podíval se na moje ucho.

,,Au!'

Pak se jeho výraz změnil.

,, Máš to prostřelený , sice jenom na kraji, ale stejně to bude chvíli bolet."

Spadl mi kámen ze srdce.

,, Proč jsi mě při té palbě chytil? Nemohla jsem se ani hnout."

Trochu ho ta otázka zaskočila, ale ihned mi odpověděl.

,, Promiň, špatně zvládám stresový situace a prostě jsem zpanikařil."

Trochu se začervenal jakoby se styděl.

Během chvíle do místnosti vtrhli ti samí vojáci, kteří na nás stříleli, ale zbraně měli složené. Chytli mě za loket a Alana taky. Nemohla jsem vydat ani hlásku.
Vedli nás dlouhou. Chodbou, až do neobyčejně obrovské místnosti, kde byli další lidé jako my.
Celá místnost byla svátečně zahalená a u každého vchodu stálo aspoň pět vojáků. Úplně vepředu bylo pódium. Ostatní vypadali hodně rozespale, protože podle mého odhadu teď byly dvě ráno.
Můj tok myšlenek přerušila žena, která vešla na pódium. Ta žena která mi vyhrožovala na pokoji.

,, Vítejte v našem výzkumném centru!"

Vykřikla do mikrofonu a i v tom velkém davu si dokázala najít můj obličej a mrazivě se na mě usmát.

Moji  milí čtenáři!
Rozhodla jsem se, že se budu snažit tuhle knížku za každou cenu dopsat, takže budou zase vycházet nové kapitoly.💖💖

Martí 💕