Kapitan Hawkeye Pierce z Jednotky M*A*S*H 4077 & Já

Kapitán Hawkeye Pierce z jednotky M*A*S*H 4077

PRVNÍ ČÁST
Probudily mě zvuky vybuchujících granátů kus ode mě. Chvíli ležím a poslouchám okolí. Kolem mě se nic neděje, jen v dálce dozvuky dopadlých granátů. Zvednu se do sedu a rozhížím se kolem sebe. Až teď si uvědomím,že na mě částečně leží muž. Zelené oblečení umazané od prachu,obličejem k zemi. Sáhnu na něj. Nic. Nevnímá mě. Raději nemluvím, abych nás neprozradila. Co kdyby vedle nás byli nějací Korejci?! Chvíli pozoruji okolí a pak se rozhodnu, že se toho může znovu dotknu. Opatrně s ním zatřesu. Tlumené zasténání je mi odpovědí. Žije. Opatrně ho otočím na bok, sundám ho tím ze sebe a uvidím krvavou skvrnu na jeho boku. Je zraněný! Co mám dělat?!!!! Lékárnička! Chce to lékárničku!! Opatrně vstanu a přikrčeně se vydám suchou trávou k místu, kde slyším granáty. Kde jsou granáty,jsou i lidi. Kde jsou lidi, jsou i lékárničky. Logika co? Já vím,ja vím, nechoď ke granatům,zabijou tě. Pchá! A kdo zachrání toho chlapce? Já,samozřejmě. Jde se na to.
Plížím se suchou trávou. Kameny mě bodají do těla, ale aspoň vím,že jsem naživu a není to jen hloupý sen. Nalevo ode mě uslyším šramot. Cuknu sebou. Zpozorním a zaposlouchám se bez jakéhokoli pohybu. Nic tam není. Paranoidní, já??? Plížim se dál a tentokrát jsem si jistá, ze slyším hlasy. Nerozumím jim. Mluví korejsky či jakou hatmatilku používají. Opatrně,aby mě neviděli si prohlídku stav Korejců. Jsou tři. Tři ozbrojení nepřátelé. Vedle nich stojí jeep. Má jediná šance zní, zpacifikovat nepřátelé,ukořistit lékárničku a s trochou štěstí ukořistit jeep. Zhluboka se nadechnou,popadnu kámen a hodim ho do křoví vedle jednoho z Korejců. Všichni tři se otočí za směrem hluku a ani je nenapadne, že za nima, jsem já. Haha. Vyhrabu se na nohy a proklínám svou fyzičku. Silou vůle se rozběhnu k jednomu ze tří Korejců a vytrhnu mu zbraň. Ten jen vykulí oči a dál se nedostane, pretahnu ho pažbou zbraně. Typ zbrane po me nechtějte,nejsem odborník! Zamirim na zbylé dva korejce, kteří svolně odloží zbraně jak kdyz do nich střelí. Hmm,nebyl to oxymoron? Koukají na mě a já nevím co dělat! Nikdy jsem nikoho nezabila a ani v tom nebudu začínat.
"Otočte se!" Zavelim a ukazu rukou ve vzduchu otočku. Oba se otočí a ja je co? Prastnim pažbou po hlave jako toho prvního,spravne! Zbraň si nechám u sebe a hrnu se k autu. Vyskočil na auto a hledám lékárničku. Mám ji! Hur..... Jeste než začnu jasat,spusti se krupobití kulek! Rychlé seskocim a Proklínám se, že zapomínám na nepřátele v okolí. Rychle běžím prikrcena suchou travou. Dovehnu k místu, kde leží ten mladík. Ani se nepohnul z místa. Otevřu lékárničku a velice nemotorně použiju na jeho bok obvazy a nějaký bílý polštářek se šňůrkama. Muž zasténá a svalí se mi zase do klína. Až teď zahlednu jeho známky. Jméno Kapitán Benjamin Franklin Pierce, jednotka M*A*S*H 4077. Kterým pak je to směrem,premyslim. Rozboli me hlava tak moc, až klesnu k zemi. Co se mi to stalo???? Muž na mém klíně se zavrtí a otevře oči.
"Ahoj, kapitáne,chci ti pomoct,ja jsem ...eh??" Šmarja,jak se jen jmenuju? Zůstanu na něj koukat s vytřestěnýma očima a nemůžu si prostě vzpomenout,kdo pro všechny svaté jsem????
"Ehm ..me jméno nevím,to je divný,ale nicméně mám v plánu tě dostat k tomu autu, co je od nas 10metru.. zhruba." Vzhlidnu a s nakloněnou hlavou na stranu premylim o vzdálenosti.
Něco nesrozumitelné zabrepta.
"Co jsi říkal? "
"Krvacis" povede se mu říct.
"Ne, to je tvá krev,ne moje"
Zavrtí hlavou.
"Noha" zamumla.
Podíváme se po svých nohou a opravdu. Na nohavici mám krvavou skvrnu. Jau!
Pokrcim rameny a řeknu co si myslím.
"Ani to nebolí,takže to nech plavat,jasny? Musím tě dostat do toho auta. Vezmu te kolem pasu a zkusíme dojít??" Kyvne na souhlas. Podaří se mi ho postavit na nohy a obejmout levou rukou kolem pasu a druhou držím zbraň. Pomalu se hrabeme k autu. Konečně! Opru ho o auto, totalne vysílená. Kdo by řekl,ze chlap jako on bude těžký! Nemám šanci cokoli řešit, protože k nám přichází další tři Korejci a něco křičí. Smarja,asi kamarádi tech třech co tu leží.
"Tvoje...práce?" Kyvne směrem k ležícím korejcům. Má body k dobru, když jsem kývla a on se usmál. Korejci k nám kráčeli dál a já neváhala, zvedla jsem kapitánovy nohy a doslova ho hodila do auta,rychle jsem si sedla za volant a už za krupobití kulek jsem se rozjela jeapem na cestu. Směr mi byl v tu dobu absolutně ukradeny. Jela jsem a jela, než se zs mnou přestali ozývat zvuky. Zastavila jsem u prvního z mnoha stromů, co nevypadal jako Korejec a vystoupila jsem z auta. Presla jsem k zadním sedačkám,na kterých nemotorně ležel on. Klepal se. Bez přemýšlení jsem ze sebe svlékla plášť a přikryla ho jim. Vrtěl hlavou a vracel mi ho ale byla jsem nekompromisní. Nakonec se vzdal a nechal me ať ho přikreju. Jeho vlasy mu mou zběsilou jízdou vlezly do obličeje,ale asi byl moc slabý na to,aby ty otravy odsunul stranu. Udělala jsem to tedy za něj. Měl je tak hebké! Hebčí černočerné vlasy,jsem neviděla. Pozoroval mě,nic neříkal, nehýbal se.
Jako by se v tu chvíli svět změnil na jeden rychlý film. Napnul se na ruce,zvedl se na loket a vytřeslštil oči někam za me. Já se otočila a vykulila oči jako on. K nám kráčel Korejec a míří na nás zbraní. Tlukot mého srdce jsem slyšela až v uších a jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala,jak stlačil kohoutek. Ozvala se rána a hned na to ozvěna rány. Ale nebyla to ozvěna, nýbrž má vlastní zbraň.. Korejec se sesunul k zemi a stejně tak já.
"Ne! " Ozval se kapitán nahoře v autě.
Pane bože,ja ho zabila! Ne!! Nevím,jestli mě trefil nebo co se dělo. Neslyšela jsem nic než šum kolem mě. Po čtyřech jsem dolezla ke Korejci a zkontrolovala mu pulz...mrtvý.. Odklopytala jsem se dal od něho a vstát se mi povedlo až na druhý pokus. Nasedla jsem zpátky do auta a rozjela jsem se pryč. Oči se mi mlžily litosti nad promrhaným životem, vůbec to tak dopadnout nemuselo,sakra! Jela jsem snad celý rok,nemám tušení.... Pamatuju si jen,jak se mi začali klížit oči únavou. Spánek se mi zdál jako rozumná věc. Třikrát jsem spadla do strany na sedadlo spojezdce a dvakrát jsem se praštila čelem o volant. Nevnímala jsem nic,nez svou únavu. Notak,nevezes jen sebe,vezes i jeho. Šlápla jsem na plyn a před sebou jsem uviděla nějakou ceduly a tábor. Přidala jsem plyn,projela jsem pod cedulí a predemnou byl jakýsi útvar z kamenů do kulata a uvnitř kruhu sloup? Zahnula jsem vedle a dupla na brzdy. Usoudila jsem, že je na čase dovolit si spánek a odpovědi mi byl zvuk troubícího auta,jak jsem padla celou vahou na volant....

***
Dlouho bylo ticho. Moc dlouho. Světla a hlasy. Jsem snad mrtvá??
"Normálně na něj namířila a vystřelili současne! A pak jsem.. " mluvil ten hlas dál. Počkat cože?! To jako mluví o mě? Chvíli jsem poslouchala a pak jsem otevřela oči. Přede mnou stála snad celá jednotka! Žena, bílé vlasy, muž s holou hlavou, muž s brýlemi na nose, muž chlupatý až běda, usměvavý mladý chlapík co držel kolem ramen mého kapitána.
"Ahoj všichni" vypadlo ze mě. Zasmali se a vítali mě. Moc si nepamatuji, co všechno mi říkali, ale asi to bylo úsměvné,jelikoz jsem se furt Usmívala a smála.
Můj kapitán si sedl ke mě na postel. Vsimla jsem si, ze pod červeným županem má tlustý obvaz. Nikoli ma práce ale práce profesionála. Chytl mě za ruku a zadíval se mi do očí.
"Děkuju za záchranu života,jsem tvůj dlužník"
"Nic mi nedluzis, kapitáne"
Usmál se a já se i pres bolest zvedla na lokty a dala mu pusu. Překvapeně na me koukal a hned mě,doslova instinktivně, zatlačil zpátky na postel.
Nehadala jsem se s ním. Bolelo mě břicho. Noha ani tak ne,spis břicho. Asi se mi něco z toho odrazilo ve tváři,protoze zavolal "Keliová" a nařídil ji něco pro mě. Nevím co, ale když mi to dala,usnula jsem jak miminko. Zdál se mi sen,sen o kapitánu Benjaminu Franklinu Piercovi, jak hraje basketbal.

O tři dny později - realita
"Přihraj! "
"Házím!!"
"Mám!"
A elegantni zavěšení do koše. Joooo! Hawkeye a já 20, B.J. Hannicut a Sharmen Potter 16.
"Vedem, Hawkeye!! Joo!!"
"To je moje holka!" Zasmál se.
Fanousci tlaskali skandovali a nejvíc se rozpiskali, když mě Hawkeye vzal do náručí a políbil prede všemi.
To mate tak, po tom, co jsem usnula, mluvil s vedenim a s pomocí Sharmena Pottera mi získali povolení být u nich v jednotce. Pomáhám při všem, co se dá. Vařím s kuchařem v kuchyni a mnohdy se to jídlo, co vytvořím, dá i jíst, Margaret mě zaučuje na zdravotní sestru, Charles mi pouští o deštivých dnech operu, B.J. mi vypráví o Peg a o Erin, Klinger mi vypráví příběhy z Toleda a na tancování mi půjčuje své nejhezčí saty, starý dobrý Sharmen Potter mě učí jak správně hrát basket-povedlo se a já mu na oplátku pomaham s jeho klisnou Sophie a co Hawkeye, ptáte se ??? S Hawkeyem randime už nějakou dobu, pravidelně navstevujeme bar u Rosie. Kdykoli má možnost, vytáhne mě na parket a protancujeme noc. Zjistila jsem, že trpím ztrátou paměti a že nikdo neví,jestli se mi vůbec vrátí. Hawkeye si vzpomněl, že mě našel ležet v trávě po výbuchu granátu, než ho postřelili a on mě zalehl. Takže nevím nevím, kdo komu dluží za záchranu života,vim jen,ze život s ním v Koreji je víc snesitelnější než bez něho.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI