Dirty proposal [SebaCiel; CZ]

První dojmy

Vždy jsem měl knihy rád. Ne každý to věděl, protože jsem se tím nechlubil a nemusel si je tahat do školy, ale měl jsem je rád. Knihy byly něco, co nikdy nezemře. I kdybyste je roztrhali, spálili a popel vysypali do oceánu. Navěky po nich zůstane stopa – v lidském srdci. Nikdy mi nepřipadalo nic více fascinující než fakt, že mám možnost číst si autorovy myšlenky. To, nad čím dumal, jeho potřeby, strachy, radosti, to vše v knize nechá určitý otisk. Jen ji musíte umět správně číst. Nebylo pro mne těžké rozhodnutí jít studovat žurnalistiku. Mohl jsem díky tomu i psát, naučit se více respektovat cizí práce, neboť jsem měl možnost pochopit, kolik úsilí za nimi stojí.

Po konci vysoké školy, jako by se všechny barvy vytratily a svět se skryl za šedavý mrak. Člověk očividně v životě nemohl dělat to, co by si přál. Čekala mne práce a nic nebylo více stresující než příchod mezi cizí lidi. Nechápejte mě špatně, nejsem antisociální, jen nemám potřebu trávit s lidmi příliš času. Ocenil bych spíše klidnou a tichou místnost, kde bych mohl vynaložit lepší pracovní výkon, než chaotickou kancelář, o kterou bych se dělil s dalšími dvěma kolegy.

7. října. Den D. Ačkoliv to nerad přiznávám, dost jsem se na to těšil. Díky dobré škole, na kterou jsem se tehdy dostal, a díky titulu premianta ve svém ročníku, jsem měl možnost zažádat si o nějakou lépe placenou práci. Jen jsem nečekal, že můj bohatý spolubydlící zatahá za nitky a sežene něco tak velkého...

~

Zaparkoval jsem před tou nejmohutnější budovou v Seattlu. Vylezl jsem z auta a vzhlédl. MICHAELIS. Nejraději bych řekl, že je můj potencionální zaměstnavatel sobec, když si dal do názvu společnosti své jméno, ale pravděpodobně bych to udělal také. Phantomhive's Company... by neznělo špatně. Ale možná bych to udělal více kreativně. A nedal bych název napsat přes celou tu až směšně velkou budovu. Ten chlap musel být sakra zazobaný.

Tak jdeme na to. Váhavě jsem natáhl ruku k průhledným vchodovým dveřím, ale k mému překvapení se otevřely samy. Prošel jsem tedy a začal se rozhlížet. Všude bylo strašné rušno, lidé v oblecích pochodovali z jedné strany na druhou a většina z nich měla takové to sluchátko, se kterým můžete telefonovat. Ten hluk se mi nelíbil, ale měl jsem možnost začít pracovat přímo pro ředitele jako sekretář; hezky v klidu, tichu... Tedy, pokud mne přijme.

„Pan Phantomhive?" oslovila mne recepční, jakmile jsem přišel blíž. Hnědé vlasy měla upravené jako od kadeřníka, oči jí přímo zářily a ve tváři neměla jedinou známku únavy. Sklouzl jsem očima níž a všiml jsem si na hrudi štítku se jménem Paula.

„Dobrý den," přikývnul jsem, ona se na mne zvesela usmála, houkla na jinou ženu opodál, aby to tu hlídala, a obešla pult.

„Následujte mne, prosím," pobídla mne a vydala se do toho houfu lidí. Musel jsem absolvovat jízdu skleněným výtahem až do třicátého patra, kdy jsem si myslel, že mi snad vyskočí srdce z hrudi, ale nestačil jsem se divit. Ten interiér, ta preciznost, čistota... Vypadalo to tak krásně. I mne, člověka, jehož jen tak něco nenadchne, to naprosto ohromilo. Tam mne „odevzdala" další ženě, podobně oblečené, jako byla ona. Ta mě dovedla po menších schodech nahoru. „Zde se prosím posaďte a vyčkejte chvíli," pokynula hlavou ke křeslům potažených bílou kůží a po mém přikývnutí se obrátila na odchod a usadila se za pult o pár metrů dál.

Za křesly se nacházela prostorná prosklená zasedací místnost s velikým stolem z tmavého dřeva a nejméně dvaceti barevně sladěnými židlemi kolem. A za tím vším celoskleněná venkovní stěna, skýtající výhled na celý Seattle. Byl to překrásný pohled, málem mi to vyrazilo dech. Můj Bože, kam jsem se to dostal? Posadil jsem se a začal se rozhlížet. O mém zaměstnavateli jsem nevěděl zhola nic. Mohlo mu být devadesát nebo taky třicet. Ta nejistota byla rozčilující, začínal jsem mít nervy na pochodu. Možná jsem se měl zeptat Somy, zda mi o něm nemůže říct víc. Jenže jsem byl příliš sebejistý a nedokázal jsem si připustit, že bych to třeba nemusel zvládnout. Někdy jsem se za takové chování nesnášel, ale právě má tvrdošíjnost a sobeckost tvořila velkou část mého chování, které právě v práci budu moct využít. Pro prospěch firmy, samozřejmě.